Mezi Indií a Pákistánem to už zase jiskří. Svedou obě jaderné mocnosti čtvrtou válku o Kašmír?
Napětí mezi oběma jadernými mocnostmi na jihu Asie se vyostřilo poté, co Pákistánci ve středu sestřelili dva indické letouny a zajali oba piloty stroje, jenž dopadl na jejich území. Oba znesvářené státy coby nástupci někdejší Britské Indie spolu přitom zkřížily zbraně už krátce po svém vzniku.
Když se perla Britského impéria v roce 1947 rozdělila podle náboženského klíče na převážně hinduistickou Indii a muslimský Pákistán, obyvatelé muslimského Kašmíru žádali připojení k Pákistánu, „Zemi čistých“, jak zní v překladu jeho název, ale když do země 22. října 1947 vtrhlo ze staré Severozápadní pohraniční provincie 10 000 bojovných Paštunů pod velením pákistánského brigádního generála Džebela Tárika, kteří pálili a drancovali, na co přišli, hinduistický mahárádža Hari Singh požádal o pomoc Indii. Dillí ji přislíbilo, ovšem s podmínkou, že knížectví se stane součástí Indie.
Indové dali Paštunům co proto
Indie vyslala do Kašmíru vojsko a obsadila dvě třetiny země. Poté vypukla regulérní válka mezi ní a Pákistánem, jež trvala až do uzavření příměří 1. ledna 1949, zprostředkovaného OSN. První a nejdelší válka o Kašmír, trvající čtrnáct měsíců, stála indickou armádu asi 1500 mrtvých, 3500 raněných a tisíc nezvěstných, pákistánskou a jednotky takzvaného Svobodného Kašmíru (Ázád Kašmír) přibližně tisíc padlých a zemřelých na zranění utrpěná v boji. Indové zmasakrovali asi 5000 příslušníků paštunských horských kmenů a kašmírských civilistů. Dalších 15 000 Pákistánců, Paštunů a Kašmířanů utrpělo zranění.
Pákistánci měli lepší letce, Indové tankisty
Prapůvod druhé války o Kašmír je třeba hledat v nárocích Pákistánu na toto území, jichž se nikdy nevzdal. V roce 1965, kdy konflikt vypukl, měla Indie 869 000 vojáků (825 000 v armádě, 28 000 v letectvu a 16 000 v námořnictvu). Ve výzbroji se nacházelo 1450 tanků francouzské konstrukce AMX-13, britských centurionů a amerických shermanů, jakož i několik tuctů původem sovětských PT-76, T-54 a T-55.
Pákistánské ozbrojené síly čítaly 233 000 vojáků (205 000 v armádě, 20 000 v letectvu a 8000 v námořnictvu). Dvě obrněné divize a obrněné prapory přidělené pěším divizím disponovaly 1100 tanky. Pákistánci hodlali odříznout indické síly v Kašmíru tankovým úderem severně od Džammú, na což indické velení reagovalo 6. září 1965 protiútokem do Paňdžábu, čímž překročilo mezinárodně uznané hranice. Výborně si vedlo pákistánské letectvo, jež překvapivým útokem zastihlo většinu indických stíhaček na zemi. Zato však skončil ztrátou většiny nasazených obrněnců pákistánský pokus o tankový protiútok. Další operace se tak omezily pouze na činnost pěchoty a obě strany nasazovaly do bojů jen omezené síly. Dvaadvacátého září došlo k uzavření příměří a na jednání v Taškentu 4. až 10. ledna 1966 k potvrzení statu quo ante bellum.
Indie vyčíslila své ztráty ve druhé kašmírské válce na 3712 padlých včetně 547 zabitých v Kašmíru během menších bojů ve dnech 5. až 31. srpna, 7638 raněných, 34 letounů, 114 tanků a 57 obrněných transportérů. Pákistánské ztráty odhadovala na 5988 padlých, 73 letounů, 197 tanků ukořistěných, 115 zničených a sto vážně poškozených. Pákistán připouštěl jenom 830 padlých. Nezávislé odhady přijímaly indická čísla týkající se ztrát na lidech a pákistánské ztráty obrněné techniky oceňovaly na 200 tanků ztracených a 150 poškozených, což představovalo 32 procent nasazených, a 180 indických tanků ztracených a 200 poškozených, tedy 27 procent nasazených. Jeden letecký pozorovatel tvrdil, že Pákistánci sestřelili Indům 75 letounů při vlastní ztrátě 19 strojů.
Co si na sebe nachystali o šest let později
Třetí konflikt mezi oběma jihoasijskými obry vypukl v roce 1971, kdy ve Východním Pákistánu, nyní Bangladéšské lidové republice, pákistánská armáda odpověděla na požadavky autonomie masakrováním stoupenců bengálské Lidové fronty Šajcha Mudžíbura Rahmána. Represe obrátily na útěk do sousední Indie deset miliónů uprchlíků. Podle různých odhadů zahynulo 300 000 až tři milióny lidí. Když výzvy indické premiérky Indiry Gándhíové zůstaly nevyslyšeny, rozhodlo se vedení Indické republiky pro ráznou vojenskou akci.
Indická armáda čítala 950 000 vojáků, jednu obrněnou, 15 pěších a 10 horských divizí, čtyři samostatné obrněné, šest samostatných pěších, dvě výsadkové a tři samostatné dělostřelecké brigády, 21 protiletadlových praporů, 27 pěších a 14 dělostřeleckých praporů teritoriální armády, 900 tanků T-54 a T-55, 500 tanků Centurion a AMX-13, 200 lehkých plovoucích tanků sovětského původu PT-76 a 1015 obrněných transportérů pocházejících ze zemí sovětského bloku. Námořnictvo mělo 42 000 osob, letadlovou loď, dva křižníky, 12 torpédoborců, devět protiponorkových a protiletadlových fregat, čtyři ponorky, osm minolovek, stejný počet raketových člunů a deset člunů hlídkových. Letectvo zaujímalo páté místo na světě, sloužilo v něm 85 000 osob a v 38 perutích mělo tisíc bojových letounů a další tisíc podpůrných v záloze.
Pákistánská armáda čítala 365 000 osob, dvě obrněné a 14 pěších divizí, samostatnou obrněnou a samostatnou pěší brigádu a sedm protiletadlových praporů. Námořnictvo mělo 9900 osob, starý křižník, pět torpédoborců, dvě fregaty, čtyři ponorky, osm minolovek a 16 hlídkových plavidel. V letectvu sloužilo 15 000 osob a disponovalo 250 frontovými letouny, včetně v Číně postavených MiGů-19 sovětského původu. Pouze jedna peruť však byla dislokována ve Východním Pákistánu.
Indové drtivě zvítězili
Třetího prosince 1971 se pákistánské velení rozhodlo zopakovat úspěšný překvapivý úder na indická letiště z roku 1965, ale tentokrát se indická protivzdušná obrana ukázala být na výši a útok skončil neúspěchem.
Velení indické armády odpovědělo bleskovým útokem na Východní Pákistán s využitím obrovské převahy na zemi i ve vzduchu. Tři armádní sbory generála Džagdžita Singha Aurory zdolaly odpor tří pákistánských divizí a pohraničních jednotek generála Nijázího a již 16. prosince vstoupily do východopákistánské metropole Dháky. Pákistánské jednotky ve Východním Pákistánu složily zbraně. Vojenský režim v „Zemi čistých“ padl a moc převzal později popravený Zulfikár Alí Bhutto.
Válka formálně skončila na schůzce Bhutta a premiérky Gándhíové konané ve dnech 28. června až 2. července 1972 v Simle. Osmadvacátého srpna 1973 došlo k uzavření závěrečných dohod o repatriaci pákistánských válečných zajatců a výměně civilního obyvatelstva mezi nově zrozeným státem Bangladéš a Pákistánem.
Třetí indicko-pákistánská válka, nejkratší a nejúspěšnější v dějinách samostatné země pod Himálajem, skončila dosud nejdrtivějším vítězstvím Indie. Pákistán přišel o východní část svého území. Šahíd Mukím Chán, uznávaná pákistánská vojenská autorita, jenž napsal analýzu toho největšího debaklu v dějinách pákistánské armády, uvedl následující čísla:
Ve dnech 3. až 17. prosince 1971 činily ztráty jeho země na západní frontě 4958 vojáků (1539 padlých, 3078 raněných, 126 nezvěstných a 215 zajatých). Na východní frontě od vypuknutí bengálského povstání 25. března do 3. prosince 1971 4225 osob (1633 padlých, 2539 raněných, 35 nezvěstných a 18 zajatých) a od 3. prosince, kdy Indie vstoupila do války, do pákistánské kapitulace 17. prosince 1971 4000 až 5000 včetně jednoho generála a deseti podplukovníků mrtvých a dvou generálů a jedenácti podplukovníků raněných. Nezapočítává ovšem obrovské množství zajatých po kapitulaci.
Tato čísla jsou však, mírně řečeno, velmi konzervativní. Prestižní londýnský Mezinárodní ústav strategických studií (IISS) vypočítal pákistánské ztráty v období od 3. do 17. prosince 1971 na 7982 padlých, 9547 raněných, 75 285 zajatých, 83 letounů a 220 tanků. Podle jiného zdroje ztratil Pákistán na západní i východní frontě dokonce 94 letounů, 246 tanků a 22 válečných lodí.
Podle pozdějších oficiálních, revidovaných údajů přišla Indie ve čtrnáctidenní válce se svým sousedem o 12 608 vojáků (3241 padlých, 8561 raněných, 302 nezvěstné a 504 zajaté), 54 letounů a 83 tanků.
Zatím poslední konflikt
Před dvaceti lety, v květnu 1999, vypukl čtvrtý – a doufejme, že poslední – indicko-pákistánský konflikt, známý jako kárgilská válka. Příčinu k němu zavdal průnik pákistánských vojáků a kašmírských bojovníků za linii kontroly, tvořící hranici mezi oběma zeměmi. Indická armáda za podpory letectva udeřila na nepřátelská postavení a za mezinárodní diplomatické podpory donutila vetřelce ke stažení za linii kontroly. Konflikt v kašmírském okrese Kárgil skončil v červenci téhož roku.
Indové, jimž velel Ved Prakaš Malik, ztratili z 30 000 nasazených vojáků 527 padlých, 1363 raněných a jednoho zajatého. Pět tisíc Pákistánců pod velením Parvíze Mušarafa přišlo o 357 až 4000 padlých (rozdíl je nesmírně velký a ukazuje nespolehlivost údajů), přes 665 raněných a osm zajatých.
Jak ukázaly události tohoto týdne, Kašmír nadále zůstává neklidnou oblastí světa. Incidenty jsou běžné, operují zde separatistické partyzánské jednotky, vraždící vojáky i civilisty. Od roku 1991 podle odhadů zahynulo v Kašmíru na deset tisíc civilistů.
