Dien Bien Phu: Rozhodující bitva indočínské války. Francouzi dostali výprask, Vietnamci nezávislost
Dne 13. března 1954, tedy přesně před 65 lety, došlo k rozhodující bitvě války proti Francii, na jejímž konci získali Větnamci nezávislost. Za druhé světové války sice Vietnam okupovali Japonci, přesto však zůstávala formálně zachována francouzská koloniální nadvláda. V roce 1941 vznikla z iniciativy Ho Či Mina Liga boje za nezávislost Vietnamu (Viet Minh), jež se během srpnové revoluce roku 1945 zmocnila vlády. Pětadvacátého srpna se císař Bao Dai vzdal trůnu a 2. září Ho Či Min vyhlásil na hanojském náměstí Ba Dinh Vietnamskou demokratickou republiku.
Francie se však nehodlala své vlády v Indočíně vzdát. V říjnu 1945 se její jednotky vrátily do Saigonu, ovládly deltu Mekongu a v listopadu Haiphong. Incidenty přerostly v rozsáhlý konflikt, Vietnamci nazývaný válka odporu.
Vo Nguyen Giap, zakladatel a velitel Vietnamské lidové armády, po dvacet let ministr obrany VDR a v letech 1976–1980 VSR, který zemřel v roce 2013 v požehnaném věku 102 let, si uvědomoval, že proti početnějšímu a lépe vyzbrojenému protivníkovi nemá v otevřeném poli šanci, a proto přešel k partyzánské válce.
Ta nepříteli zjevně nevyhovovala, jak dokládá dobové hlášení francouzského generála Pelleta: „Nepřítel je všude. Neexistuje souvislá fronta ani pevná obranná linie, kde bychom mohli nasadit naši bojovou techniku. Každá křovina, každý dům může ukrývat nepřítele. Náš voják žije v ohromném duševním vypětí, protože kdekoliv a kdykoliv musí být připraven na střetnutí…“
Pomoc ze zahraničí
V dubnu 1949 měl Viet Minh 32 pravidelných a 137 oblastních praporů – celkem 300 000 vojáků proti 115 000 Francouzům, cizineckým legionářům, příslušníkům koloniálních vojsk a 300 000 indočínským vojákům. Zatímco Francii podporovaly USA, jejichž pomoc v roce 1953 vzrostla na 385 miliónů dolarů a kryla 60 procent výdajů na indočínskou válku (v následujícím, rozhodujícím roce USA financovaly již čtyři pětiny těchto nákladů a měsíčně dodávaly 88 000 tun výzbroje), pro Vietnamskou demokratickou republiku znamenalo pronikavé zlepšení situace vítězství Maových komunistů v Číně.
Jestliže v roce 1951 činily dodávky z ČLR jen deset až dvacet tun měsíčně, v následujícím roce se vyšplhaly na 250, roku 1953 na 600, počátkem roku 1954 na 1500 a před koncem války až na 4000 tun. Lidová Čína poskytla také přes tisíc nákladních aut a čtyřicet tisíc nosičů, cvičila důstojníky a specialisty.
Na rozdíl od následující vietnamské války za účasti Američanů, kteří nasadili tisíce letounů a vrtulníků, hrálo ve válce odporu francouzské letectvo, vyzbrojované Američany, pouze okrajovou úlohu a Francouzi v Indočíně nikdy neměli víc než 275 bojových strojů. V roce 1954 zde jejich letecká moc zahrnovala 136 transportních letounů, z toho sto C-47 a 24 C-119, 98 bombardérů, hlavně středních B-26, 112 stíhaček, vesměs typu Hellcat a Bearcat, 85 průzkumných letounů a 19 vrtulníků – úhrnem tedy 450 letadel všech typů. Na americký nátlak vytvořili Francouzi Vietnamský stát coby součást Francouzského svazu v čele s císařem Bao Daiem a Vietnamskou národní armádu.
Jestliže dobytí francouzských opěrných bodů na čínské hranici v roce 1950 představovalo první výrazný vojenský úspěch Viet Minhu, neboť mu zajistilo spojení s Čínou, následující útok na francouzské opevněné pozice v deltě Rudé řeky v prvním pololetí následujícího roku ho stál 6000 mrtvých, 8000 raněných a 500 zajatých proti 1400 vyřazeným vojákům Francouzského svazu.
Rozhodující porážka před Ženevou
Francouzské velení s generálem Salanem v čele zahájilo koncem roku 1952 rozsáhlou ofenzívu podél Rudé řeky, mající za cíl zničit partyzánské základny. Žádné převratné výsledky však nepřinesla, a nadto vyčerpala vysychající francouzské zdroje, neboť obratný Vo Nguyen Giap přenesl bojovou činnost do sousedního Laosu a zesílil podporu ideovým spřízněncům v Kambodži, čímž vyčerpával protivníkovy zálohy. Francouzi sice pokusy Viet Minhu o ofenzívu v deltě Rudé řeky odrazili, rostoucí oběti a náklady však činily indočínskou válku stále nepopulárnější v samotné zemi galského kohouta.
Generál Navarre, nový velitel francouzských expedičních sil, hodlal přimět Viet Minh ke generální bitvě, a proto realizoval koncem roku 1954 operaci „Castor“, výsadek v laoském pohraničí, jenž vyústil 13. března 1954 odpoledne v rozhodující bitvu u Dien Bien Phu, která skončila jednou z nejtěžších porážek, jakou utrpěla koloniální velmoc v moderní válce. Giapovy jednotky posílily nové dodávky výzbroje a vyslání čínských instruktorů.
Porážka u Dien Bien Phu čtyřiadvacet hodin před zahájením ženevské konference zpečetila vietnamské vítězství a VDR uhájila svou samostatnost. Potvrdila se slova jejího zakladatele Ho Či Mina: „Není nic cennějšího než nezávislost a svoboda.“
Taktika lidských vln
Na Západě vysvětlovali francouzský debakl v indočínské válce tím, že velení Vietnamské lidové armády vrhalo do útoku vlny bojovníků až do konečného vítězství bez ohledu na ztráty a že tuto taktiku dovoloval fanatismus vojsk. Na to Vo Nguyen Giap, vítěz od Dien Bien Phu, opáčil: „Poražená armáda vždy hledá důvod prohry.“ Jak nepříznivě dopadla indočínská válka pro Francouze, vyplývá ze srovnání s jejich ztrátami v tonkinské válce z let 1883–1885, v níž přišli jen o 333 důstojníky a 3889 příslušníků mužstva padlých a raněných a 5223 zemřelých na nemoci, kdežto bojové ztráty Číňanů a Vietnamců dosáhly nejméně deseti tisíc osob.
Je pravda, že bilance ztrát nevyznívá pro Viet Minh příznivě. Činily podle odhadů 175 000 mrtvých a 300 000 raněných. Civilistů zahynulo asi 125 tisíc. Značně odlišnou bilanci předkládá ruský demograf Vadim Viktorovič Erlichman ve Ztrátách obyvatelstva ve XX. století. Podle něj v partyzánské válce let 1946–1954 zahynulo dva a půl miliónu osob, z čehož půl miliónu tvořily bojové ztráty (partyzánů zahynulo 450 000 a Vietnamců na francouzské straně 27 700) a dva milióny civilisté (150 000 mrtvých v důsledku bojové činnosti, 600 000 popraveno a zabito, z 1,3 miliónu uvězněných čtvrt miliónu zemřelo a milión podlehl hladu a nemocem).
Přes tento nepoměr se však naplnila prorocká slova Ho Či Mina: „Vy nám zabijete deset lidí a my vám jednoho, ale přesto to budete vy, kdo zanechá boje…“
Na fotky z války a tabulky ztrát se podívejte do galerie:
