Rozpuštění a vypuštění. Jak zmizí britští poslanci z Evropského parlamentu? Existují 3 varianty
Letošní rok bude ve znamení voleb do Evropského parlamentu, ale měl by být i obdobím, kdy Spojené království odejde z Evropské unie. Obě události jsou provázané, vzájemně se ovlivní a mohou vyústit v několik variant toho, co se stane s britskými zástupci ve štrasburském parlamentu. V souvislosti s nejasnou situací jednání o podmínkách brexitu na britské straně se dokonce otázka osudu britských poslanců Evropského parlamentu stala argumentem v debatě, zda je možné brexit v případě nouze o několik měsíců odložit.
První varianta: Brexit podle plánu nebo s mírným odkladem
Britská vláda si naplánovala odchod z EU na 29. března 2019. Pokud se tento plán naplní, ať už na základě dohody s EU nebo úplně bez dohody, půlnocí z 29. na 30. března 2019 v Evropském parlamentu zanikne mandát všech 73 poslanců, kteří aktuálně Spojené království ve štrasburském shromáždění zastupují. Parlament by se tedy na zhruba dva měsíce, které budou zbývat do voleb, zmenšil ze 751 poslanců na 678 členů.
Na vnitřní uspořádání Evropského parlamentu by to mělo některé výrazné dopady. Například by tímto okamžikem patrně zanikl euroskeptický poslanecký klub Evropa svobody a přímé demokracie (EFFD), z něhož by odešlo 17 britských poslanců zvolených za euroskeptickou stranu UKIP, dříve vedenou jedním ze známých britských europoslanců Nigelem Faragem. Počet členů klubu by totiž klesl na 24, což je ale o jednoho méně než minimum předepsané jednacím řádem Evropského parlamentu pro existenci klubu. Navíc by v něm už nebylo zastoupeno rovněž povinných 7 členských států.
Odchod britských poslanců by ale nebyl v dosavadních dějinách EU úplnou novinkou. Kopíroval by totiž vývoj z roku 1982, kdy se dánské závislé území Grónsko v referendu rozhodlo opustit předchůdce dnešní EU, a následně si proto věci v Evropském parlamentu musel na Silvestra 1984 „pakovat“ jediný tehdejší poslanec za Grónsko (počítaný samozřejmě z dánské poslanecké kvóty) Finn Lynge z grónské strany Siiumut (Vpřed). Toho ale tehdy nahradil zástupce Dánska, zatímco nyní by místa „po Britech“ zůstala neobsazena až do konce funkčního období, které nastane novými volbami v závěru května 2019.
Mírný odklad brexitu
Vyloučit ovšem nelze ani možnost, s níž počítá Smlouva o Evropské unii v článku 50, že Velká Británie na poslední chvíli požádá o odklad dvouleté lhůty na odchod. Jednalo by se pravděpodobně o několik měsíců a souhlasit by s ním každopádně musely všechny zbylé členské státy (hlasovala by Rada).
Klíčové by ovšem bylo, jak dlouhý by odklad při tomto scénáři byl. Kdyby se jednalo o maximálně tři měsíce, znamenalo by to, že Britové odejdou z Evropské unie před 2. červencem 2019, na kdy je naplánováno ustavující zasedání nového Evropského parlamentu a kdy se mandátů ujímají nově zvolení poslanci.
V takovém případě by vše proběhlo jako bez odkladu a Evropský parlament by se „zmenšil“. Podle rozhodnutí Rady bude totiž ostatní státy neobsadí všech 73 „britských“ míst, ale pouze 27 z nich se nově přidělí čtrnácti státům, které jsou aktuálně podle propočtů nejvíce znevýhodněny (ČR mezi nimi není). Nový parlament proto bude mít po volbách jen 705 křesel.
Druhá varianta: Velký odklad brexitu
Pokud ovšem budou jednání natolik složitá, že Rada bude souhlasit s odkladem o více než tři měsíce, situace se ještě více zkomplikuje. Někteří poslanci proto takovou variantu úplně odmítají a tvrdí, že EU27 na delší odklad přistoupit nemůže. Velká Británie totiž bude v tomto případě ještě členem EU nejenom v den voleb do Evropského parlamentu, ale také v okamžik ustavující schůze nového parlamentu na počátku července. Volby by se pak musely na konci května téměř jistě konat i na celém území Spojeného království (a v jeho evropské kolonii Gibraltar).
Ponechme stranou, jak by se britským stranám sháněly kandidáti na několikaměsíční mandát a jak rychle by britské úřady byly schopné „nečekané“ volby zorganizovat, když předčasné volby běžně stíhají za sedm týdnů od vyhlášení. Nekorunovaný král britských euroskeptiků Nigel Farage, který opustil jím dlouho vedenou stranu UKIP, už vyhlásil, že v tomto případě vytvoří nové uskupení a půjde v jeho čele do evropských voleb znovu.
Řešit by se ale musela spíše otázka: „Kam s nimi?“. Míněno kam s britskými poslanci, když už si zbytek Unie rozdělil část jejich křesel. Rada ale při rozhodování o budoucnosti Evropského parlamentu po brexitu pamatovala i na původně málo pravděpodobnou variantu, tedy že může dojít k odkladu či dokonce zrušení brexitu. Pak by se nový Evropský parlament vrátil k původnímu rozložení před volbami a všechny státy by měly stejně mandátů jako dosud.
V případě odkladu by tento stav i se 73 britskými poslanci trval až do dne, kdy Británie po ukončení odkladu z EU definitivně odejde. Posledním dnem „nastavovaného“ brexitu by pak skončil mandát všech zástupců Spojeného království a „naběhlo“ by nově složení „EP 705“, takže by tímto dnem přibylo zmíněných 27 křesel pro 14 „znevýhodněných“ států. Žádné doplňovací volby přitom proběhnout nemusí, do Europarlamentu zkrátka nastoupí náhradníci z regulérních voleb.
Ani takováto změna síly států uprostřed funkčního období by nebyla pro Evropský parlament žádnou novinkou, protože se odehrála už jednou, a to v momentě, kdy vstoupila po ratifikaci v platnost Lisabonská smlouva. Ta začala platit na konci roku 2009, několik měsíců po volbách do EP, takže se Europarlament až následně, uprostřed funkčního období, rozrostl o nových 18 křesel.
V rámci této varianty je hypoteticky možné i to, že by se přímé volby ve Spojeném království už nekonaly a britská místa by obsadili kandidáti nominovaní britským parlamentem, což se běžně, ale dočasně děje i při vstupu nové členské země. Zažila to v roce 2004 i Česká republika. Této variantě se zatím v Bruselu většina politiků hlasitě brání, ale nakonec by mohla být kompromisním a racionálním řešením. Británie by své zástupce měla a zároveň by ušetřila za volby, jejichž výsledek by měl smysl stejně jen „pár měsíců“.
Třetí varianta: Žádný brexit
I v tomto případě by platilo, že se neuplatní rozhodnutí o novém „pobrexitovém“ složení Evropského parlamentu. Štrasburské shromáždění by dále mělo 751 členů, a rozdělení mandátů mezi členské země by se tak nezměnilo oproti funkčnímu období 2014-2019.
Velká Británie by tak až do konce nového mandátu Evropského parlamentu (nebo hypotetického dalšího referenda) měla svých 73 poslanců.
Brexit tedy očividně neovlivňuje jen politickou debatu v předvolební kampani před blížícími se volbami do Evropského parlamentu, ale bude mít i zásadní dopad na budoucí strukturu unijního shromáždění.
