Proč umřel můj pacient aneb O čem přemýšlí lékaři, kteří se starají o lidi s těžkým průběhem covidu?
MUDr. Gabriela Krákorová pracuje na plicní klinice Fakultní nemocnice Plzeň. Od loňského března přichází do styku s covidovými pacienty jak na ambulanci, tak na JIP plicní kliniky, kde jsou hospitalizovány těžké případy. Následující text napsala exkluzívně pro Reflex.
Začátkem ledna jsem přijímala k nám na JIP pacienta, něco málo přes šedesát let, v těžkém stavu, s covidovým zápalem plic. Nakazil se před deseti dny. Měl selhání dechu, k tomu embolii do plic, což je častá komplikace onemocnění covid-19. Na původní infekci rovněž nasedla bakteriální superinfekce. Doposud to byl aktivní člověk, léčený jen s vysokým tlakem. Intenzívně sportoval. Lyžoval, jezdil na kole, plaval, hrál tenis – jak sám uvedl, „dělal, co šlo“. Teď mu nešlo udýchat ani polohu vleže.
Kromě něj byla nakažená i manželka, syn, snacha a vnuk. Ti to zvládli. Nejhůře na tom byl on.
Nikdy předtím v nemocnici nebyl. Byl vyděšený, co se v něm a kolem něj děje. Dostal vysokoprůtokovou nosní kanylu, kortikoidy, léčbu na ředění krve, širokospektrá antibiotika a další podpůrnou léčbu. Na remdesivir už bylo pozdě. Jeho stav se nadále zhoršoval. Zavedli jsme neinvazívní plicní ventilaci (tzv. těžká maska, podpora dechu).
Ani ne po třiceti hodinách pobytu na jipce už byl vyčerpaný natolik, že jsme se ho rozhodli zaintubovat (zavést rourku do dýchacích cest) a nechat za něj dýchat přístroj. Přeložili jsme ho na vyšší anesteziologické pracoviště v naší nemocnici. Šance, že to na ventilátoru zvládne, byla padesát na padesát. Běžný scénář posledních dní. Až na to, že tenhle pacient byl „můj“.
Dělala jsem si o něj starost. Udělala jsem, co jsem mohla. Opravdu jsem ale nemohla udělat víc? Chci, aby přežil. Ještě větší starosti si samozřejmě dělají jeho blízcí. Jim je nejblíže. Miluje je a oni milují jeho. Bohužel, za pár dnů, i přes maximální špičkovou péči, včetně mimotělního krevního oběhu, oběhové podpory noradrenalinem, nesčetných úprav nastavení ventilátoru a dalších přístrojů, pán umírá.
Zodpovědnost za cizí smrt
Samozřejmě že se denně setkávám s pacienty, jimž jsme v naší nemocnici pomohli, často jim i zachránili život. Naštěstí je jich o dost víc než těch, jimž už pomoci nešlo. Jenže případy, u nichž jsem od začátku a které přes veškerou snahu i přes nasazení nejmodernější dostupné techniky a léčby skončí smrtí, se mi honí hlavou více a déle.
Často přemýšlím i nad tím, co prožívají pozůstalí, u nichž se teď k lítosti nad ztrátou blízkého člověka často přidává i pocit zodpovědnosti za přenos nákazy. V březnu jsme měli jako jednoho z prvních nemocných pacienta, který se nakazil od svého syna-pendlera. Covid-19 nezvládl a také tehdy zemřel. Osudy našich nemocných a jejich rodin nelze neprožívat. Jsme v tom s nimi. Syn byl neskutečně zoufalý a vyčítal si, že nese zodpovědnost za otcovu smrt. Pocit viny jsme mu těžko mohli rozmluvit.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
