Vinařky: Umění výroby dobrého vína není závislé na pohlaví, i když se to tak možná jeví
Popřít klišé. Rozbít stereotyp. Dělat, co mě baví. Dřít do úmoru. Vyrábět víno. Být vinařkou. Nečekaným zjevem za volantem traktoru, s lopatou u mlýnku na hrozny nebo mezi tanky s vínem ve sklepě. Vinařek je u nás jen hrstka, ale dělají skvělá vína.
Vyjde ze sklepa s lahví sektu v ruce, vytáhne z kapsy montérek s laclem lak na nehty a jakoby zlehka jím přejede po lahvi směrem k hrdlu. To odletí do dáli a za ním vystřelí krátký gejzír vína. Usměje se a podívá se na čistě useknuté sklo.
„Seknout sekt jde prakticky se vším, i s podprsenkou, pokud má kostici,“ usměje se.
To bylo před třemi lety. Tehdy byla Libuše Vrbová nejen jedna z našich nejmladších vinařek, která začínala a hledala se, ale taky jedna z nejlepších u nás v sabráži – sekání sektů a šampaňských. Dnes už v této disciplíně dosáhla na mistrovský vrchol, vyhrála, co mohla, a porazila opakovaně všechny mužské kolegy. Stejně tak se jí podařilo stát se respektovanou vinařkou, která kromě klasických tichých vín vyrábí i výborné sekty.
Opečovávaná rarita
Libuše se při výčtu úspěchů usměje. Nijak se tím nechlubí, ale ani netrpí falešnou skromností: „Něco jsem asi dokázala. Ale zase… pořád jsem na začátku, pokud jde o víno.“
Myslí si, že jí k získání respektu mezi vinaři paradoxně možná pomohlo, že je vinařek tak málo. „Jsme taková rarita, že se k nám chlapi chovají hezky. Aspoň já mám takovou zkušenost. Jasně že občas se někdo někde ušklíbl, ale… Asi hrálo svou roli i to, že jsem vyrůstala hlavně mezi ženami, takže jsem nikdy privilegia mužů a na druhé straně nějaké malé sebevědomí žen neřešila. U nás doma to tak nebylo,“ říká.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
