S nejslavnější Češkou Ameriky, Madeleine Albrightovou, se rozloučí i prezidenti Biden a Clinton
Žádný český rodák se nikdy nevypracoval ve vládě Spojených států tak vysoko jako bývalá ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, která zemřela 23. března na rakovinu. Žena narozená v roce 1937 na pražském Smíchově jako Marie Anna Korbelová byla vůbec velkou lamačkou rekordů v politice USA. Stala se totiž vůbec první ženou, která stála v čele americké diplomacie.
Ve Washingtonské národní katedrále se ve středu koná oficiální pohřeb Madeleine Albrightové, první ženy v čele americké diplomacie a pražské rodačky. Smuteční řeč má přednést mimo jiné prezident Joe Biden či bývalý šéf Bílého domu Bill Clinton, v jehož kabinetu Albrightová mezi lety 1997 až 2001 sloužila. Na smutečním obřadu o jejím životě a politické kariéře promluví rovněž bývalá ministryně zahraničí Hillary Clintonová a tři dcery Albrightové. Do Ameriky se vypravila uctít památku významné političky i česká delegace, kterou vede ministr zahraničí Jan Lipavský. Piety se zúčastní také zástupci Senátu – předseda Miloš Vystrčil, místopředseda Jiří Růžička a předseda zahraničního výboru Pavel Fischer.
Podívejme se opět na to, jaká vlastně byla Madeleine Albrightová.
Dvojitá emigrace
Její postoje i profesní zaměření zásadně ovlivnil příběh jejího mládí. Byly jí jen dva roky, když s rodiči poprvé nuceně opouštěla rodné Československo. Její otec Josef Korbel patřil k diplomatické elitě první republiky a s příchodem nacistické okupace logicky odešel do londýnského exilu, kde se zapojil do práce Benešovy zahraniční vlády. Jeho dcera si z té doby pamatovala hlavně cihlový dům ve čtvrti Notting Hill i časté skrývání v protiletadlovém krytu. Až krátce před nástupem do úřadu americké ministryně zahraničí se Albrightová dozvěděla, že během války v nacisty obsazeném Protektorátu kvůli židovskému původu zahynuli tři její prarodiče a řada dalších blízkých příbuzných.
Po osvobození se rodina vrátila do Československa a Korbel byl jmenován československým velvyslancem v Jugoslávii. Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 ale s rodinou jako přesvědčený demokrat podruhé emigroval a požádal o politický azyl v USA, kde se brzo etabloval jako výrazný odborník na oblast mezinárodních vztahů na univerzitní půdě. Stejnou cestu si vybrala i jeho dcera, která v zámoří začala používat křestní jméno Madeleine.
Svalnatá spolupráce
Albrightová vždy přiznávala, že její náhled na mezinárodní politiku vycházel z doby studené války mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Byla přesvědčená, že role USA ve světové politice je naprosto nenahraditelná. Považovala totiž svou druhou domovinu za tu sílu na mezinárodním kolbišti, která je jako téměř jediná schopná prosazovat demokratické hodnoty a lidská práva ve světě.
V zásadě tedy věřila v to, že Spojené státy mají hrát roli „světového policajta,“ který v případě potřeby zastaví všemožné tyrany. Diplomacii považovala za cestu, jak přesvědčit jiné země, aby dělaly to, co bychom chtěli, aby dělaly. Zastávala cestu „svalnatého internacionalismu“, kdy preferovala mezinárodní spolupráci, ale neváhala ukázat sílu, když to bylo třeba.
Přesvědčení o výjimečnosti USA se projevilo i v době jejích dvou vrcholných diplomatických postů. Do administrativy vstoupila za časů prezidenta Cartera, když si ji s sebou vzal její univerzitní profesor a původem Polák Zbigniew Brzezinski, který tehdy zastával klíčovou roli poradce pro Národní bezpečnost. V prvním prezidentském období dalšího demokrata Billa Clintona už vykonávala funkci velvyslankyně USA v OSN, což je ve Státech považováno za post „malého ministra“. Slavným se stal její projev na adresu kubánského komunistického režimu, který sestřelil dvě americká civilní letadla. Dáma vyjadřující své pocity prostřednictvím různých broží tehdy neváhala zařadit i vulgárnější výraz.
Po Clintonově znovuzvolení ještě povýšila a stala se státní tajemnicí, což je titul amerického ministra zahraničí a funkce číslo čtyři v nástupnickém pořadí při uvolnění prezidentské funkce. Hlavou státu se ale Albrightová v USA nikdy stát nemohla, protože tuhle roli mohou zastávat jen ti, kteří se stali občany Spojených států narozením. Existovaly úvahy o tom, že by mohla být prezidentkou v České republice, ale nikdy se nenaplnily, protože ona sama se považovala v první řadě za Američanku. Sama vzpomínala, jak ji její česká maminka vždy v den amerického Dne nezávislosti kontrolovala, zda vnoučata zpívají vlastenecké písně a jdou do slavnostního průvodu. V naší zemi navíc neexistuje silná tradice návratu úspěšných exulantů, která funguje například v Pobaltí.
Humanitární bombardování
Čeští kremlofilové dodnes o Madeleine Abrightové mluví jako o „Krvavé Madle,“ protože ji kladou za vinu, že byla klíčovým zastáncem amerického vojenského angažmá ve válce v bývalé Jugoslávii. Albrightová nejprve silně podporovala letecké údery proti srbským jednotkám v závěru války v Bosně a následně i bombardování zbytkové Jugoslávie po tom, co Miloševičův režim začal provádět etnické čistky proti Albáncům v Kosovu. To jí vyneslo nejenom neoblibu v Srbsku, ale zároveň velkou adoraci v nově samostatném Kosovu, v jehož hlavním městě jí byla už za života vztyčena socha a když v březnu zemřela, byl tam vyhlášen státní smutek.
Z jejích vzpomínek vyplývá, že Albrightová byla ve věci bombardování Jugoslávie silně ovlivněna předchozí neschopností evropských států i USA zastavit zabíjení civilistů v Bosně a Hercegovině a byla zároveň přesvědčená, že mezinárodní společenství musí umět v podobných případech zasáhnout na ochranu civilního obyvatelstva. Roli v tehdejším rozhodnutí zasáhnout proti Miloševičovi hrálo i to, že Albrightová za vlastní chybu považovala to, že USA podobně nezabránily o pět let dříve genocidě v Rwandě.
Stejně jako otázka humanitárních vojenských zásahů je dnes aktuální i role Madeleine Albrightové při rozšiřování NATO. Právě ona byla hlavním motorem rychlého rozšíření Severoatlantické aliance o první tři postkomunistické země už v roce 1999, tedy necelé desetiletí po pádu komunismu ve středoevropském regionu. Zároveň její hlas přispěl výrazně k tomu, že Česká republika byla mezi tehdy první přijímanou trojicí nových členů.
Albrightová byla celoživotní příznivkyní levicové Demokratické strany, ale vyznávala středovou politiku a uměla ocenit i třeba republikánského prezidenta George W. Bushe.
Proti fašismu
Její celoživotní názory dobře shrnuje nedávno i česky vydaná kniha „Fašismus. Varování“, v níž na sklonku života popsala nejen své zkušenosti ze setkání se světovými lídry od Vladimira Putina po Slobodana Miloševiče, ale hlavně své přesvědčení, že demokracie musí neustále bojovat s hrozbou fašismu, který chápala široce jako omezování práv menšin. Byla přesvědčená, že v poslední době fašistické myšlenky ve světě opět nabírají na síle. V jejích očích se totiž prvky tohoto politického směru objevují u celé řady současných světových lídrů. Mluvila takto o venezuelském levicovém diktátorovi Chávezovi, tureckém islamistovi Erdoğanovi, ruském vůdci Putinovi, maďarském premiéru Orbánovi, filipínském populistickém prezidentovi Dutertem či Donaldu Trumpovi. Ti všichni prý mluví neoprávněně jménem celého národa a omezují menšiny a demokratické pojistky. Za jediného opravdového fašistu dneška ale označovala severokorejského diktátora Kim Čong-una.
Přes nárůst autoritářství ve světě zůstávala „silně znepokojenou optimistkou“ podle níž si demokracie ve světě udrží převahu. Ještě krátce před smrtí varovala Rusko před „historickou chybou“ v podobě agrese proti Ukrajině. O Vladimiru Putinovi příhodně napsala, že vždy postupoval tak, že si prolistoval „Stalinův exemplář totalitního scénáře a podtrhl si zajímavé odstavce, k nimž se může v příhodnou dobu vrátit“. Při kritice autoritářů si Madeleine Abrightová zkrátka nebrala servítky, i když je asi diskutabilní, koho všeho mezi ně zahrnovala.
