Když peníze hoří. Dějiny inflace, chronické choroby, kterou známe tisíciletí. A budeme ji potkávat dál

První popsaná inflace pochází ze staré Číny, z doby vlády dynastie Sung (960–1279). Obchod tehdy vyžadoval vyspělejší a praktičtější platební prostředek než těžké mince z drahých kovů a hedvábí, s nimiž se obtížně cestovalo. Tak vznikly bankovky, kdy vybraní obchodníci mohli vyměňovat speciální ryté dřevěné destičky za předem dané množství zlata a stříbra. Rytí destiček však bylo příliš pracné a zdlouhavé. A pokrok nezastavíš. Zanedlouho bylo dřevo nahrazeno papírem z vnitřní kůry moruše, na který se tiskly bankovky z měděných desek. Těmto bankovkám se říkalo ťiao-c’, což znamená, byť psáno jiným znakem, rovněž tradiční knedlíček, který je nezbytnou součástí oslav čínského nového roku.

Tyto bankovky byly vydávány v několika hodnotách a správně měly platit tři roky, po nichž je měl jejich držitel u vydávajícího obchodníka vyměnit za nové. To ale nebylo zadarmo. Poplatek činil tři procenta z nominální částky, a tak se všechny k výměně nevracely, navíc ty vyměněné nebyly důsledně likvidovány. V oběhu se tak začaly hromadit nekryté peníze, což nemohlo skončit jinak než růstem cen. To tehdy čínskou měnu položilo, ale nejednalo se o konec papírových peněz.

Kublajchán, mongolský dobyvatel čínské říše a vnuk Čingischána, byl do papírových peněz zamilován. Ve 13. století založil dynastii Jüan, nicméně jeho papírové peníze se ještě jüany (dodnes platná měna v Číně) nejmenovaly. Říkalo se jim čchao a žádná zmínka o inflaci s nimi není spojována, zato se týkají slavného benátského kupce Marka Pola, který zvěst o papírových penězích přinesl do Evropy, kde mu ale nikdo nevěřil. Evropané nemohli pochopit, jak může mít levný papír stejnou hodnotu jako drahé zlato.

První evropské bankovky vydala až v roce 1661 švédská Riksbank a hned z toho byl průšvih. On byl tedy průšvih už to, co všemu předcházelo.