Smlouva s Američany kontra radar. Česko mohlo mít bezpečnostní záruky už před 15 lety
Smlouva o pobytu vojsk Spojených států v Česku prošla hladce sněmovnou. Vzpomeňme si teď na dobu před patnácti lety. Tehdy se vyjednávalo o něčem podobném, jen trochu konkrétnějším, co nám mohlo dát určité bezpečnostní záruky – o americkém radaru v Brdech. Téma tehdy rezonovalo českou společností i politikou, která to nakonec neskousla.
Česko-americká smlouva o obranné spolupráci je na světě a směřuje k podpisu prezidentovi, který ho pod ni zcela jistě připojí. Souhlas s ratifikací dohody dala dolní komora hlasy 115 ze 144 přítomných poslanců. Proti hlasovalo 14 přítomných poslanců SPD a čtyři z ANO. Poslední okolnost je zajímavá, protože hnutí Andreje Babiše se nikdy vůči euroatlantické vazbě nevymezovalo, ale ani tady zřejmě nepanuje jasný konsensus.
Důležité však je, že dohoda je potvrzená, a to jasnou většinou. Završilo se tak ne úplně nápadné úsilí trvající patnáct let s cílem mít od USA určité bezpečnostní jistoty pro případ, že by to kvůli neočekávanému vývoji situace bylo potřeba. To mohou být třeba případy, kdy by Severoatlantická aliance selhala a Česko by si muselo hledat spojence bilaterálně, ostatně něco podobného dělají i Polsko a pobaltské státy.
Nemusí jít ale jen o vývoj neočekávaný. Ze strany NATO i například z úst náčelníka generálního štábu Karla Řehky zní opakovaně, že se Evropa musí chystat na konflikt velkého rozsahu. Tady se nenechme ukolébat proudem informací od influencerů, kteří donekonečna omílají, jak je Rusko zaostalé, slabé a vyčerpané válkou na Ukrajině. I když skutečně vyčerpané být může, má v záloze obrovský potenciál, jak se obnovovat.
Například ruské zbrojovky teď vyrábějí měsíčně více munice než před válkou za celý rok a je vidět, že ani rakety k ostřelování ukrajinských měst nedošly a zřejmě jen tak nedojdou, jejich produkce běží dál. Podobné je to s lidskou silou, kde má Rusko k dispozici několik milionů bojeschopných lidí. A i když je poslední dobou trochu problém s přesnými zbraněmi, stále má Moskva silné strategické letectvo, rakety a jaderné zbraně.
Navzdory prognózám se taky zdá, že režim Vladimira Putina drží pohromadě víc, než to vypadalo po vzpouře Wagnerovců. Může také dojít k převratu a moci se chopit někdo jiný, ještě radikálnější, i takové síly v Rusku jsou a není jich málo. Bezpečnostním rizikem je samozřejmě i rozpad Ruska s ohledem na to, kam se dostanou jaderné zbraně, a asi nejhorším ze scénářů je spojenectví Ruska s Čínou a válka na více frontách v Evropě i jihovýchodní Asii.
Přiznání off the record
V současné době prošla česko-americká dohoda o spolupráci parlamentem velkou většinou. Odpůrci sice mají hlasitý potenciál šířit o ní různé nesmysly, vzhledem k vysoké podpoře členství Česka v NATO či Ukrajiny v konfliktu lze předpokládat, že ve společnosti budou v menšině. Ne vždycky tomu tak bylo a začátky vyjednávání s Američany ukazují, že se partnerství rodilo obtížně.
V době kolem roku 2000, teprve když se v Rusku dostával k moci Vladimir Putin, probleskly první informace o záměru Američanů vybudovat v Evropě segment protivzdušné obrany proti balistickým raketám sestávající z radaru a raket – interceptorů. Původně šlo o projekt deštníku proti takzvaným „neposlušným státům“ z 90. let, kdy civilizovaný svět děsilo, že Írán a Severní Korea vyrábějí balistické rakety schopné doletět nad Evropu, Japonsko a výhledově i USA.
S touto myšlenkou také na přelomu milénia začala opatrná jednání administrativy republikánského prezidenta George Bushe juniora s Českem o možné stavbě radaru protivzdušné obrany. Osloven byl například dnes již nežijící premiér Stanislav Gross z ČSSD, který viděl spíše klady, především vyšší záruku bezpečnosti a odpovědnost vůči NATO. Sociální demokraté včetně někdejšího premiéra Miloše Zemana se k nápadu nestavěli zpočátku odmítavě, strana se však postupně stala jedním z největších kritiků radaru a dávala jasně najevo, že přes ni ve sněmovně neprojde.
Vyjednávání s Američany začalo oficiálně 19. ledna 2007 a za Česko ho vedla vláda Mirka Topolánka. V českých Brdech měl stát radar, v Polsku rakety. Už tehdy bylo víceméně jasné, že formální důvody v podobě severokorejských či íránských hrozeb jsou báchorky. Uvedené země neměly tehdy na sestrojení tak výkonných balistických raket potřebné technologie a nemají je dodnes.
Vyjednávací tým tenkrát vedl dnešní bezpečnostní poradce premiéra Tomáš Pojar vnímaný tehdy ještě jako jeden ze zakladatelů nevládky Člověk v tísni (kdo si na to dnes vzpomene…). Dnes už je snad možné napsat, že Pojar na jedné ze schůzek s novináři na rovinu řekl, že skutečným důvodem rozmístění radaru jsou obavy z Ruska, a nikoli žádná KLDR. Význam pro Česko pak podle něj měl být v tom, že země získá stálou základnu s dvěma stovkami vojáků, a tím se ocitne v geopolitické zóně USA, a nikoli ve vakuu.
A ačkoli na to tehdy řeč nepřišla, bylo evidentní, že členství v NATO vláda nevnímala jako jednoznačnou záruku bezpečnosti. S tímto postojem nekorespondovaly jiné činy Topolánkovy vlády, konkrétně budování armády jako expedičního sboru pro Afghánistán a nakupování různých nesmyslů. To zarazil po svém nástupu až Alexandr Vondra, který armádu nasměroval skutečně na obranu českého území.
Česká hloupost, nebo ruský vliv?
Dnes se tyto kroky ukazují jako prozíravost sama. Některé věci i zapadly do svých škatulek, třeba odpor ze strany brdských starostů z řad někdejších komunistických lampasáků (takových je v kraji požehnaně) či Ne základnám se svou protiradarovou kampaní, kdy už tehdy nebylo úplně jasné, kdo za těmito aktivitami stojí a kdo je financuje. Dnes vlastně zpětně víme, co se dělo. I Moskva tehdy dávala najevo, že je proti projektu ve střední Evropě, a všemi silami se ho snažila zmařit. A to včetně špionáže, kterou už tehdy měla ve spolupráci s nabobtnalým velvyslanectvím v Praze na vysoké úrovni.
Ve společnosti se tehdy podařilo namíchat atmosféru pochybností o tom, zda je radar skutečně potřeba. Zda to bylo i dílem vlivových opatření ruské rozvědky (které mají Rusové velmi dobře zvládnuté), nevíme a na toto téma by byla třeba detailní studie. Každopádně proti nebyla jen ČSSD, ale pochybnosti byly i ve vládní Straně zelených. V březnu 2009 vláda smlouvy o radaru ze sněmovny stáhla s tím, že k ratifikaci nemá potřebnou většinu, a v září téhož roku oznámil po změně garnitury demokratický prezident Barack Obama, že USA od svého záměru na vybudování základny ustoupily.
USA tehdy zvažovaly celkovou situaci a je pravděpodobné, že negativní postoj Česka s neprůchodnou ratifikací hrál svou roli. Dva roky trvající vyjednávání a fakticky již uzavřená smlouva SOFA o pobytu amerických vojáků v Česku přišla vniveč. Poučit nás musela až válka na Ukrajině a procitnutí, že Rusko nemá žádné zábrany a je skutečně schopné bez okolků napadnout cizí stát, přičemž do sféry jeho zájmů patříme i my a dle konceptu Euroasie i celá Evropa.
Co nám chybí, je historická předvídavost. A tak se alespoň při pohledu na sebe sama před patnácti lety trochu poučme.
