Sparta slaví 131 let: Za slavný pražský klub hrál i král komiků Vlasta Burian
Sedmatřicetkrát se hráči v rudých dresech radovali z titulu mistrů celostátní soutěže. Žádný jiný tým u nás se nemůže pyšnit větším počtem prvenství než právě pražská SPARTA. V případě „Letenských“ se ovšem nejedná jen o rekordní počet vítězství, klub vždy měl i výrazný společenský přesah. Jak se rodil a čím je unikátní příběh týmu z hlavního města?
Sparta je pro mě výjimečná tím, jak moc zasahuje lidem do běžného života. U spousty menších, regionálních klubů fanoušci žijí s týmem, třeba se i vydávají na výjezdy. Ale nemyslím si, že je tam větší množství lidí nad rámec fanouškovského kotle, kteří by mysleli na klub i při usínání nebo vstávání,“ říká Lukáš Pečeně, autor knihy Národ Sparta, kterou klub vydal u příležitosti 130. výročí od svého založení. A Pečeně pokračuje: „Kdežto že je někdo sparťan, vnímám jako životní styl, klub se stává pevnou součástí identity člověka stejně jako třeba místo bydliště nebo konkrétní zaměstnání. V tom je Sparta speciální.“
Pražská Sparta za 130 let působení vyhrála 37 titulů (druhá Slavia zvítězila jedenadvacetkrát, pražská Dukla ovládla ligu v jedenácti sezónách). Tým z Letné se těší také nejpočetnější fanouškovské přízni – řečí čísel na sociálních sítích: Spartu sleduje na Instagramu 224 tisíc lidí, oproti 213 tisícům sledujících na slávistickém oficiálním účtu, na Facebooku je rozdíl ještě výraznější (273 tisíc u Sparty oproti 151 tisícům sledujících u Slavie). Co tedy Spartu odlišuje od ostatních týmů u nás?
U Sparty ještě připomeňme, že jejím současným majitelem je Daniel Křetínský, který je také spolumajitelem mediálního domu Czech News Center, do jehož portfolia patří i časopis Reflex.
Od cyklistů k Vlastovi Burianovi
Ačkoliv je s oficiálním založením Sparty spojovaný listopad 1893, už o dva roky dříve založila parta nadšenců na pražských Maninách Athletic Club Praha – jeho členové se věnovali převážně cyklistice a v zimě na zamrzlé Vltavě bruslili.
Na podzim 1893 se ale část členů okolo bratrů Malečkových vzbouřila, odtrhla se od původního klubu a 16. listopadu toho roku založila Athletic Club Královské Vinohrady. Jeho prvním předsedou se stal Maxmilián Švagrovský. Několik týdnů po založení se konala bruslařská exhibice, na kterou dorazil jistý Bohumil Rudl – ten následně přivedl i své dva bratry, Václava a Rudolfa, nadšené fotbalisty, díky nimž začal v Letenských sadech fungovat kroužek kopané.
V té době už nicméně na českém území existovaly jiné dva kluby – v listopadu 1892 byla založena pražská Slavia (původně jako Akademický cyklistický oddíl Slavia, fotbalová složka byla založena až roku 1896) a v dubnu 1893 středočeská FK Loučeň – právě středočeský celek je mnohými fotbalovými odborníky považován za nejstarší dosud existující klub tohoto sportu na našem území.
Vinohrady, které nový klub nesl ve svém názvu, byly na konci 19. století samostatným bohatým městem (součástí Velké Prahy se staly až v roce 1922), nicméně mužstvu nedávaly na jeho chod ani korunu. Na valné hromadě v srpnu 1894 se proto rozhodlo o přejmenování – věta jednoho ze členů Vladimíra Horejce je dnes pro fanoušky kultovní: „Nechť se náš klub napříště zove AC Sparta!“ Tematika spjatá s antikou se v Evropě na přelomu století těšila obzvlášť velké oblibě, proto bylo jméno odkazující na dávnou starořeckou vojenskou mocnost přijato s nadšením.
Vlastní hřiště, ba dokonce stadión bylo tou dobou prozatím utopií, trénovalo se proto na vojenském cvičišti na Invalidovně. Zápasy pak sparťané hráli nejčastěji na Císařské louce – právě na tomto ostrově se 29. března 1896 odehrálo první derby pražských S. Sparta sice tehdy vstřelila gól, rozhodčí Josef Rössler-Ořovský ale branku odvolal. Za 127 let společného zápolení spolu oba rivalové dosud sehráli 308 utkání, přičemž Sparta ovládla 137 z nich (v 97 případech vyhrála Slavia, 74 utkání skončilo remízou).
Na prvním stálém hřišti zakotvila Sparta v roce 1904, konkrétně proti holešovickému pivovaru. Za rok se pak stěhovala na Letnou do míst dnešního Národního technického muzea (tam mimo jiné sídlil i rival Slavia).
Typicky rudá barva se začala se Spartou spojovat v roce 1906. Jeden ze zakládajících členů a zároveň v té době člen výboru, JUDr. Otakar Petřík, se v Londýně dostal na zápas tamějšího Arsenalu a zpátky do Prahy přivezl sadu červených dresů a bílých trenýrek, ve kterých londýnský klub hrával – Spartě nové dresy daroval s tím, aby její hráči předváděli stejně dobrou hru jako fotbalisté Arsenalu.
V roce 1912 se konalo první celonárodní mistrovství. Ve finále sparťané porazili AFK Kolín poměrem 4:0, díky čemuž jsou považováni za historicky první mistry celostátní ligy.
O dva roky později se v červenci 1914 postavil do branky jistý Josef Vlastimil Burian. Později patrně nejslavnější český prvorepublikový herec a „král komiků“ na pozici sparťanského gómana odchytal až do roku 1920 přes sto zápasů.
Železná Sparta
V roce 1917 se Sparta přestěhovala o několik set metrů západněji na místo současného pražského stadiónu na Letné. Původně skromnější konstrukci nahradila o čtyři roky později dřevěná tribuna v anglickém stylu pro 1700 diváků, což z ní v té době činilo největší stavbu svého druhu ve střední Evropě.
Po českých trenérech Karlu Malečkovi a Františku Malém zároveň na sparťanské lavičce usedl v roce 1919 skotský kouč Johny Dick. Pro bývalého kapitána Arsenalu se jednalo už o druhé pražské trenérské angažmá – od roku 1912 vedl dnes už zaniklý Deutscher Fußball-Club Prag, v němž hrávali němečtí a židovští fotbalisté. Dick přinesl na Letnou know-how ostrovního fotbalu a začal pečlivě kout tým, jenž historie nazývá „železnou Spartou“.
Skotský lodivod se mohl spoléhat na útočníky Václava Piláta nebo Antonína Jandu zvaného Očko. Na druhého jmenovaného kanonýra a autora 284 gólů v rudém dresu se na oficiálním sparťanském webu vzpomíná následovně: „Byl proslulý svou pleší a po zranění oka přezdívkou Očko. Diváci si ho oblíbili a jen nemohli pochopit, kde se v tomto hranatém, neforemném těle bere tolik síly, rychlosti a nebojácnosti.“
Ztělesněním této éry byl záložník Karel Pešek přezdívaný Káďa. Jednalo se o sportovního „obojživelníka“, což ale v té době nebylo raritou – když nehrál fotbal, bral do ruky hokejku. S českým národním hokejovým týmem dokonce na letní olympiádě 1920 v belgických Antverpách, kam byl hokej tehdy ještě zařazený (zimní olympijské hry se poprvé konaly až v roce 1924), vyválčil bronz.
Přesto se více Káďa proslavil coby fotbalista. Kromě Sparty 11 let reprezentoval – ve 44 zápasech národní tým vždy vedl coby kapitán. Jeho oblíbenost se propisovala i do tehdejší popkultury – Karel Hašler o sparťanském středopolaři v kabaretu Rokoko zpíval oblíbenou píseň: „Dneska hraje Káďa, zlatovlasá primadona, dneska hraje Káďa, každý tají dech. Ten, když kopne do meruny, rozehraje srdce struny. Dneska hraje Káďa, chlouba celých Čech.“
Dick trénoval Letenské mezi lety 1919 až 1923 a po angažmá v belgickém Beerschot VAC se stal trenérem Sparty ještě jednou od roku 1928 na další čtyři sezóny. Během jeho druhého působení oblékl rudý dres rodák z belgických Antverp Raymond Braine – měl na tehdejší poměry velice štědrý plat ve výši 1500 korun a se skvělými výkony se stal záhy tahounem týmu.
Spartě se zároveň během první republiky podařilo vybudovat skvělé jméno v evropském fotbale – v roce 1921 doma porazila slavnou Barcelonu 3:2, v letech 1927 a 1935 ovládla elitní meziválečnou soutěž Středoevropský pohár, která se v té době těšila podobné prestiži jako například Liga mistrů v současnosti.
V roce 1934 postihl letenský stadión požár, o dva roky později vznikla nová hlavní železobetonová tribuna, která je dodnes základem současné hlavní tribuny a zázemí stadiónu.
V meziválečném období postupně bobtnala rivalita mezi Spartou a Slavií, k čemuž přispívaly i socio-ekonomické rozdíly a jiná prostředí, ze kterých se fanoušci obou pražských S rekrutovali – to zachytil například film Cesta do hlubin študákovy duše z roku 1939, kde dojde k šarvátce mezi studenty Peterkou (R. A. Strejka), fandícím původně dělnické, proletářské Spartě, a Kulíkem (Ladislav Pešek) podporujícím Slavii, jejíž zakládající členové pocházeli z intelektuálního studentského prostředí.
Do začátku druhé světové války se sparťané stali celkem devětkrát mistry českých zemí a posléze Československa.
Legendy, ale i druhá liga
Sparta ovládla hned první ligový ročník po druhé světové válce, z druhého místa se před ní tehdy musela sklonit Slavia. Poválečné období se na Letné neslo v duchu rychle se měnících názvů klubu – titul v roce 1948 vyhrál Athletic Club Sparta Bubeneč, od července 1949 už se jednalo o Sokol Bratrství Sparta, od února 1951 název zněl Sparta ČKD Sokolovo a prvenství v sezóně 1953/54 slavil už rok předtím přejmenovaný TJ Spartak Praha Sokolovo. Nakonec od února 1965 se jméno na dlouhé půl třetí dekády ustálilo na TJ Sparta ČKD Praha.
Během padesátých a první poloviny šedesátých let Sparta československé lize ovšem nedominovala – prim hrály slovenský Slovan (tehdy Sokol) Bratislava a pražská Dukla. Na začátku šedesátých let nicméně klub z Letné posílily dvě stěžejní persony a strůjci budoucích úspěchů – z Jednoty Košice přišel v roce 1960 záložník Andrej Kvašňák, o čtyři roky později pak na střídačku usedl trenér Václav Ježek. Oba platí za největší legendy sparťanské historie: „Mezi těmito dvěma jmény bych se přiklonil k Andreji Kvašňákovi,“ přemýšlí autor knihy vydané k výročí založení Sparty Lukáš Pečeně a vysvětluje svou volbu: „Kvašňáka jsem sice nikdy neviděl hrát a ani jsem neměl příležitost s ním osobně mluvit, ale je neuvěřitelné, jak se lidem, kteří ho zažili, zapsal intenzívně do vzpomínek. A to i věcmi, které se netýkaly jen toho, jak byl dobrý fotbalista, ale třeba i tím, jaký byl lídr nebo jakou dokázal udělat legraci.“
Pečeně ještě dodává zaslechnutou historku z roku 1966, kdy se Sparta vydala na zápasové turné po Austrálii, Singapuru, Hongkongu a Kambodži: „V Austrálii šel tým na safari a on šplhal za koalou na strom jenom proto, aby jí nasadil klobouk. Takové volovinky spolu s vůdcovstvím a charismatem se spojily do obrazu člověka, který sparťanům v hlavě utkvěl nejvíc.“
S Kvašňákem na hřišti a Ježkem na střídačce se Sparta vrátila na vrchol v letech 1965 a 1967. Ještě předtím se stačil Kvašňák spolu s výtečným letenským střelcem Václavem Maškem stát vicemistrem světa z Chile v roce 1962.
Ze Sparty se opět stal onen úspěšný klub, klíčoví strůjci úspěchu jej ovšem oba shodně v roce 1969 opustili – Kvašňák se vydal hrát do belgického Racingu Mechelen, trenér Ježek přijal nabídku na trénování nizozemského ADO Den Haag. V roce odchodů dvou legend klub vylepšil tři dosud nezastřešené tribuny a zvýšil kapacitu stadiónu na tehdejších 35 tisíc míst.
Týmu z Letné se ovšem začalo blýskat na dosud nepoznaně bídné časy – v sezóně 1974/75 Sparta poprvé ve své historii sestoupila z nejvyšší soutěže. „Když pamětníci vzpomínají na sezónu v druhé lize, je z vyprávění přesto patrný onen fenomén Sparty – na Slovensku se jezdilo do menších měst, kde se standardně liga nyní nehraje a v životě tam Spartu neviděli,“ popisuje Lukáš Pečeně, že místo proti Slavii, Dukle či Baníku Ostrava najednou hráli sparťané proti Kysuckému Novému Mestu, Považské Bystrici nebo Partizánu Bardejov.
„Sparťanský unikát se projevoval v narvaných stadiónech, maximální kapacity byly výrazně převyšovány, protože tam bylo narváno i na střechách a všude možně. To dokazuje, že i když Sparta v té sezóně hrála druhou ligu a celkově nebyla úspěšná, tak i tehdy platila za fenomén,“ uzavírá Pečeně, který se právě tuto specifičnost letenského týmu snažil vykreslit v nedávno vydané knize Národ Sparta prostřednictvím různorodých příběhů desítek fanoušků.
Sparta si hned při první příležitosti vybojovala zpátky příslušnost v nejvyšší soutěži. Výsledkově na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let paběrkovala, což ale razantně změnil návrat trenérské ikony – Václav Ježek se po štacích u ADO Den Haag, československé prezentace a Feyenoordu Rotterdam po třinácti letech vrátil na Letnou.
V roce 1983 Sparta vyřadila v Poháru UEFA věhlasný Real Madrid. A hned druhou sezónu po Ježkově návratu vyhrála titul po sedmnácti letech, což dodnes platí za nejdelší čekání na vítězství v lize v historii klubu. Tým okolo Jozefa Chovance, Ivana Haška nebo Jana Bergera, jenž odmítl vábení zmiňovaného Realu Madrid jen ze strachu z represí proti jeho rodině, navíc titul v roce 1985 obhájil.
Titulové žně a internacionalizace
Po revoluci připomínala Sparta nevykolejitelnou vítěznou mašinu – na evropské scéně tým trenéra Dušana Uhrina porazil v roce 1992 Barcelonu 1:0, ale nakonec se jen těsně nedostal do finále Poháru mistrů evropských zemí.
V domácí soutěži si fotbalisté v rudých dresech hráli vlastní ligu – už na zrekonstruovaném stadiónu mezi lety 1993 až 2003 z jedenácti pokusů získali devět titulů. Lídry týmu v této éře byli obránce Jiří Novotný, kanonýr Horst Siegl nebo budoucí vítěz nejprestižnějšího individuálního ocenění Zlatého míče Pavel Nedvěd. Důrazně o sobě na přelomu tisíciletí zároveň daly vědět pozdější hvězdy reprezentace Petr Čech a Tomáš Rosický, který odešel coby nejdražší český hráč v historii za půl miliardy korun do německé Borussie Dortmund – Rosický v současnosti v klubu působí jako sportovní ředitel.
Sparta po změně režimu několikrát vystřídala majitele. Nejprve v roce 1992 klub za pět miliónů korun koupil teprve šestadvacetiletý podnikatel Petr Mach, který transformoval Spartu z občanského sdružení na akciovou společnost. V roce 2004 se majitelem týmu z Letné stala finanční skupina J&T a rozhodující roli v klubu převzal Daniel Křetínský, jenž je předsedou představenstva dodnes.
V novém tisíciletí vybudovala Sparta mládežnickou akademii na Strahově, která platí za jednu z nejlepších líhní talentů napříč celou Evropou. Klub se zároveň vydal na dráhu internacionalizace – hojně začali přicházet především hráči z Balkánu, Afriky a Skandinávie. Zahraniční posilování se týkalo i postu trenéra – experiment s italským trenérem Andreou Stramaccionim skončil sice fiaskem, nicméně pod vedením aktuálního dánského trenéra Briana Priskeho Sparta po devítiletém čekání v poslední sezóně vybojovala celkově už sedmatřicátý titul.
Letenský celek se za 130 let své existence nesmazatelně zapsal do české historie a společnosti, legendy Karla Káďu Peška, Andreje Kvašňáka, Tomáše Rosického a spoustu dalších jmen vzývají fanoušci dodnes. Klub dennodenně ovlivňuje stovky až tisíce životů a tím potvrzuje svůj letitý přesah ze sportu do české společnosti.
