Na cestě do Damašku: Blízkovýchodní poker se změnil v domino, jediným vítězem je Saúdská Arábie
Svržení syrského vůdce Bašára Asada přineslo masivní změnu rovnováhy sil, která se odrazí v celém světě. Exprezident Asad ze země uprchl, získal azyl v Moskvě a nechal po sobě mocenské vakuum. Kdo a jak je zaplní, bude coby důsledek i hybatel geostrategických změn zásadně důležité – a to nejen pro Sýrii a Blízký východ.
Konflikt v Levantě Asadovým pádem zdaleka neskončil. Írán coby regionální mocnost utrpěl významnou ztrátu a Rusko přišlo o 70 let starou výspu ve Středomoří, boj o Sýrii však pokračuje. Již v den Asadova kvapného odletu to nebyla pěkná podívaná.
Jedním z paradoxů událostí posledního týdne je fakt, že ačkoli Asadem opovrhovali i jeho spojenci v Teheránu a Moskvě, pád jeho režimu si nepřáli ani jeho nepřátelé. Rychlost postupu povstalců překvapila všechny od Washingtonu přes Tel Aviv až po Ankaru.
Diplomatické žvýkání
Zhroucení syrského režimu samo o sobě však žádným překvapením nebylo. Je logickým a přímým důsledkem izraelsko-íránské konfrontace, která se zintenzivnila po útocích na Izrael 7. října. Devastace íránské bojeschopnosti a jeho předního lokálního spojence Hizballáhu vytvořila příležitost pro Turecko a povstalce s ním spřažené.
Příležitost, kterou Erdogan a spol. viděli, spočívala v možnosti Asada oslabit, a tím kontrovat vlivu Teheránu. Povstalecká koalice vedená sunnitskou islamistickou skupinou Haját Tahrír aš-Šám však během devíti dnů dokázala to, co se nepodařilo nikomu během arabského jara a syrské občanské války. Výsledkem je, že Turci mají najednou v pomyslných geopolitických ústech velké sousto a budou muset při jeho žvýkání dobře vážit mezi hrubou silou a jemnou diplomacií.
Jedním z tureckých problémů je, že HTS je pouze jednou z mnoha skupin, které v Sýrii bojují o moc. Je z nich sice největší a nejlépe organizovaná (a kromě Turecka ji podporuje například Katar), ale není dost silná na to, aby ovládla bojový prostor.
Stejně tak není jasné, jakou metodou chce syrské území ovládnout. Zástupci HTS sice veřejně prohlásili, že skupina hodlá být tolerantní, ale to říkal Tálibán v roce 2021 také, a jak to dopadlo, víme. V Sýrii navíc žije řada náboženských a etnických menšin – dosud vládnoucí alavité, ostatní šíité, křesťané, ismailité, drúzové a Kurdové – které tvoří asi 40 procent obyvatelstva.
Turecký hlavolam
To znamená, že všechny nesourodé syrské povstalecké skupiny budou muset dosáhnout nějaké dohody o rozdělení moci pro nové politické uspořádání věcí. To nebude rychlý proces. Nejprve se budou muset zorientovat v sunnitském prostředí se všemi jeho ideologickými a politickými rozdíly), kterým je třeba věnovat pozornost před dosažením dohody s menšinami, z nichž většina se obává možného vzniku sunnitské nebo islamistické vlády.
Poté musí nová vláda dosáhnout dohody s Kurdy, kteří obývají východ a severovýchod země a již více než deset let se těší de facto samosprávě. Tady je turecký zájem jasný: Ankara chce, aby povstalci oslabili syrské kurdské separatisty pod hlavičkou Syrských demokratických sil. Pro Ankaru jsou vazby mezi SDF a tureckou separatistickou Stranou kurdských pracujících (Turci ji označují za teroristickou skupinu) nepřijatelnou hrozbou pro jejich vlastní bezpečnost.
Do jaké míry však Turci budou moct v Sýrii rozhodovat, se však teprve ukáže. Vydali se do boje, v němž mají obě ruce svázané hned třemi provazy. Zaprvé, Ankara stojí o syrskou stabilitu, ale požaduje oslabení Kurdů. Tyto dva zájmy by mohly jít ruku v ruce, nebýt faktu, že Kurdové mají podporu USA.
Erdogan sice mnohdy směrem na Západ svalnatě gestikuluje, ale zároveň velmi potřebuje peníze amerických investorů na vyspravení (jeho vlastní politikou zdevastované) ekonomiky. Ani trochu se mu nehodí Američany proti sobě popudit.
Velkou neznámou je zde postoj Donalda Trumpa k celé Sýrii; dost možná i pro něho samotného. Rozhodně však Turci i Američané mají zájem na tom, aby v Damašku nevládl Islámský stát. Jak to srovnat s tureckým požadavkem na vyřazení Kurdů ze hry – to je hlavolam, s nímž si ankarští stratégové budou muset lámat hlavu.
Nevyhnutelný střet s Izraelem
Dalším tureckým problémem je Izrael. (Pozici Izraele se na Reflex.cz podrobně věnuje jiný text) Tel Aviv jednoduše vymění jednoho nepřítele (íránské šíitské radikály, jež Asad nechával v Sýrii volně působit) za o nic přátelštější sunnitské džihádisty. Ti jsou sice slabším protivníkem než Írán, ale jistou hrozbu představují a pozornost vyžadovat budou.
Izrael proto již také severovýchodně od Golanských výšin začal vytvářet nárazníkovou zónu. Jeho (a americké) síly již podnikají letecké údery na zbrojní zařízení, která chtějí udržet mimo dosah HTS a jejich spojenců.
Do syrských vojenských operací se bude Izrael nepochybně zapojovat i nadále. Přitom se nevyhnutelně střetne s tureckými zájmy, byť by je reprezentovala pouze HTS. I zde bude Erdogan muset hrát opatrně.
Situaci dále komplikuje skutečnost, že Írán, který ztratil Levantu, bude o to úporněji usilovat o udržení svého vlivu v Iráku. Přeshraniční sunnitská většina na syrsko-irácké hranici je pro Teherán velkou nepříjemností; proíránské šíitské milice ovládly tyto (sunnitské) irácké oblasti až po porážce Islámského státu zhruba před pěti lety.
Ponížená Moskva
Citelnou újmu utrpělo událostmi minulého víkendu Rusko. Moskva již nemůže doufat v udržení letecké základny v Hmímímu ani přístavu v Tartusu. Bude se samozřejmě snažit udržet si v Sýrii co největší vliv, ale bude tak muset činit prostřednictvím Turecka, s nímž má širší strategické vztahy. Být postaven do pozice, kdy váš zájem závisí na Erdoganově vůli, není nic snadného; kdyby nic jiného, nebude to zadarmo.
Putinovy strategické možnosti na Blízkém východě jsou tak víceméně omezeny na Libyi. Tam Rusko podporuje Chalífu Haftara, vůdce jedné ze dvou konkurenčních libyjských vlád, který ovládá více než polovinu země.
Pro Kreml, jenž si donedávna (poté co Američané de facto vyklidili pole) dělal čáku na pomyslný titul nejdůležitější mocnosti Blízkého východu, je to deklasující ústup. Samo o sobě to v Rusku o ničem nerozhodne, ale spolu se zadrhávající ekonomikou, mezinárodní izolací a demografickou tragédií Ruska je to další kapka do pozvolna se naplňujícího poháru Putinova osudu.
Nejhůře ovšem dopadl Írán. Izraelské vojenské akce oslabily jeho nejdůležitější nestátní spojence Hizballáh v Libanonu a Hamás v Gaze. Pádem Asadova režimu, kterému Írán nemohl nijak zabránit, přišel Teherán o svůj nejdůležitější klientský stát, který fungoval jako důležitý most mezi Íránem a Libanonem, přes který mohl vyzbrojovat a zásobovat Hizballáh.
Význam této ztráty je Íráncům zřejmý. Asadův pád byl „jednou z nejvýznamnějších událostí v dějinách Blízkého východu“, uvedl bývalý viceprezident Muhammad Alí Abtahí. Dodal, že íránská síť zmocněnců na celém Blízkém východě zůstane bez podpory, a varoval, že „dominantní silou se stane Izrael“.
Budeme-li tedy hledat země, které z událostí posledních čtrnácti měsíců profitují jednoznačně, najdeme patrně jen Saúdskou Arábii. Minulý víkend Rijád upustil od myšlenky komplexního vojenského paktu s USA. Namísto toho se rozhodl pro menší, omezenější dohodu o vojenské spolupráci.
Na první pohled je to kontraintuitivní tah. Saúdská Arábie je dlouholetým spojencem Washingtonu a s pátým největším rozpočtem na obranu na světě je největším světovým klientem amerických zbrojovek. Na Blízkém východě s USA sdílí řadu zájmů.
Jediný vítěz
Tím základním zájmem však v posledních desetiletích jednoznačně byla snaha získat americkou podporu v regionálním mocenském souboji s Íránem. To také vedlo Rijád ke snaze normalizovat vztahy s Izraelem (v rámci Abrahámských dohod).
Útoky ze 7. října a následný vývoj, jenž našel svůj dosavadní vrchol v Asadově pádu, však saúdskoarabské priority změnily. Rijád již nemá politický kapitál na to, aby nechal Palestince jejich osudu ve prospěch vlastního míru s Izraelem. Nemůže si to dovolit ani navenek (vzhledem ke vztahům s ostatními arabskými státy), ani doma (nedávný průzkum ukázal, že 96 procent obyvatel SA by uvítalo přerušení diplomatických styků se židovským státem).
Cukr, jejž Abrahámské dohody Rijádu nabízely, tak zhořkl. Naopak bič, jejž představoval Írán, přestal hrozit. Riziko války mezi Saúdskou Arábií a Íránem se výrazně snížilo. Zneškodnění Hamásu a Hizballáhu a bombardování samotného Íránu zanechalo Saúdskou Arábii ve velmi příznivé pozici.
Saúdská Arábie stále vnímá Írán jako regionálního rivala. Vzhledem k tomu, že Teherán bude dál krvácet v konfliktu s Izraelem, chce Rijád chránit své ekonomické zájmy rozšířením okruhu svých potenciálních spojenců. To se bude hodit zejména v případě, že vývoj věcí vytvoří větší domácí tlak na vládu, aby se od USA distancovala.
Jednoduše řečeno, Saúdská Arábie hraje na jistotu a může si to dovolit. Vzhledem k náklonnosti Donalda Trumpa vůči Izraeli se zdá nepravděpodobné, že by se situace v Palestině v dohledné době změnila. Není také důvod se domnívat, že by Izrael změnil kurz. Vojenské znovuzrození Íránu – které by nezahrnovalo průlom Teheránu ve vývoji jaderné zbraně – tedy patrně není na pořadu dne. Abrahámské dohody jsou zároveň mrtvé (či alespoň na dlouhou dobu tvrdě spí). Rijádský vládce Muhammad bin Salmán tak má dnes volnější ruce než minulý týden; je nejspíš jediný, kdo to může říct.
