Povodně ve Valencii

Povodně ve Valencii Zdroj: Profimedia.cz

Deyl: Jak na povodeň? Buď udělejte víc místa řekám, nebo si zvedněte dům

Daniel Deyl

Co měla loni společného Česká republika se Španělskem, Floridou i Bangladéší? Nebývalé povodně různého stupně ničivosti. Po celém světě se lidé snaží přijít na to, jestli je lepší povodním předcházet, nebo se jim přizpůsobit.

Mnoho vědců se shodne na tom, že nejčastější příčinou loňských povodní byla pravděpodobně změna klimatu, která vedla k rekordním srážkám. Vyšší teploty zvyšují množství vodní páry v atmosféře, zejména nad teplejšími oceány, což způsobuje četnější a objemnější déšť. Předpokládá se, že zejména v Evropě kvůli tomu bude rozsáhlých povodní přibývat, to může samozřejmě mít neblahé důsledky pro ekonomiku a lidskou existenci vůbec.

Co tedy s tím? Snížit rizika, jež povodně v Evropě představují, není hračka. Hustota osídlení bývá vysoká, v oblastech ohrožených povodněmi se odehrává nejvíce ekonomické aktivity a také tam sídlí podstatná část místního kulturního dědictví.

Když je prevence na škodu

Povodňové riziko se v Evropě navíc paradoxně zvýšilo kvůli dosud dobře fungující prevenci: lidé se začali hromadně stěhovat do oblastí, které byly dříve povodněmi akutně ohroženy, ale dobře navržené a provedené hráze a další zábrany nebezpečí eliminovaly (či pouze oddálily, jak vidíme). Vědci tomu říkají „hrázový efekt“.

Účinný povodňový management (což je půvabný termín, ale znamená jen pokus o systémovou odpověď na onu otázku „co s tím?“) je obtížná disciplína také proto, že ne všechny povodně jsou stejné. Obecně lze říct, že Evropu ovlivňují tři hlavní typy povodní: říční, pluviální a pobřežní, přívalové.

Říční povodně vznikají, když zkrátka moc prší nebo když roztaje příliš mnoho sněhu najednou (případně obojí). Obrovské množství vody se dostává do povodí horních toků řek; vysoký odtok se pak projeví níže, kde se řeka vylije z břehů.

Tento typ povodně je obzvlášť nepěkný v hornatých oblastech, kde odtok ještě urychlují strmé svahy, jako například loni ve španělské Valencii. Když má západočeská Sušice problém s příliš vysokou Otavou, jde o tento typ povodně.

Pluviální záplavy vznikají, když místní srážky nejsou dostatečně odváděny a například pole ve venkovských oblastech (nebo kanalizace ve městech) se nasytí. Voda nemá kam odtéct, tak dělá to, co v takových chvílích umí nejlépe, stoupá. Ve městech to může nadělat spoušť, pro niž se mezi experty ujal název blesková povodeň.

Nadměrné lokální srážky jsou problémem zejména během vlhkých zimních měsíců v oblastech nížinných řek a delt. Vodou nasycené pozemky neumožňují odvádění dalšího deště, voda se nikam neumí vsáknout, což dělá normálně, a zůstane stát tam, kam spadne. Zeptejte se v Polabí, jak to vypadalo třeba v roce 2010.

Konečně třetí typ povodně způsobuje silný vítr na mořském pobřeží, jenž před sebou žene přívalové vlny. (Stejný kousek umí zařídit také zemětřesení, jak víme od roku 2004 z Asie.) Voda z moře se nahrne do řek, které zařadí zpátečku; to ovšem často nestačí, a protože voda nerada teče do kopce, raději zaplaví přilehlé pozemky.

Šikovní Nizozemci

Ty nejničivější povodně, s nimiž máme co do činění, mívají původ v kombinaci více povodňových typů. Například loni v zimě se v povodí dolního Rýna v Německu a Nizozemsku spojily dva z nich: kvůli mohutným dešťům se řeky vylily z břehů, pročež se tamní pole, již tak promáčená deštěm, vodou rychle nasytila. Výsledek? Na několik měsíců těžce narušené veškeré zemědělství v celé oblasti.

A aby toho nebylo málo, kvůli zvládnutí přívalové vlny v ústí Rýna bylo zapotřebí uzavřít obrovskou bariéru Maeslant poblíž holandského Hooku (poprvé od jejího vzniku v roce 1997).

Redukce povodňových rizik v Evropě bude vyžadovat masivní investice. Citlivý bod celé věci je v tom, že směrnice EU o povodních spoléhá na unitární přístup k řízení celého povodí, což může nebo nemusí být ku prospěchu věci – komplexní přístup vždy hrozí vznikem neproniknutelného byrokratického labyrintu. Celkově se však rýsuje, že ke snížení povodňového rizika v konkrétních povodích je zapotřebí specificky na míru šitá kombinace tvrdých (strukturálních) a měkkých (politických) opatření.

V hlavní roli příroda

Extrémním srážkám v Evropě zabránit nelze a eliminovat riziko povodní lze jen velmi omezeně. Co naopak možné je, je podstatně redukovat ničivost jejich následků. Ve španělské Valencii dopadla loňská povodeň tak tragicky mimo jiné proto, že před ní lidi nikdo nevaroval. První kroky v tomto směru by proto měly vést ke zlepšení systémů včasného varování a zvýšení veřejné informovanosti – jen tak budou lidé brát varování před povodněmi vážně. (Na rozdíl od hasičů v Los Angeles, jejichž systém varování si zvykl posílat nesmyslné hlášky, až je nikdo vážně nebral.)

Dlouhodobým kladem snahy EU může být důraz, jejž se snaží klást na řešení založená na roli přírody. Jedním z nich může být návrat zemědělské půdy k přirozené vegetaci. Opatření v horních částech povodí mohou zahrnovat lepší územní plánování (například výsadbu stromů tam, kde dříve nebyly), aby se snížil odtok vody.

Přehradní nádrže se již dnes využívají ke kombinaci vypouštění vody (před příchodem povodňové vlny), a naopak k jejímu zadržování (když už vlna dorazí), aby se snížil přenos povodňových vod po proudu. „Více než nový revoluční systém prevence je zde třeba účelněji kombinovat postupy současné,“ píše Maryam Imaniová, docentka inženýrství vodních systémů z britské Anglia Ruskin University, pro server Theconversation.com. Propaguje přístup zvaný různě – „řešení založená na přírodě“, „udržitelné odvodňovací systémy“ nebo „modrozelená infrastruktura“.

Podle Imaniové lze povodňové riziko chápat jako příležitost k vybudování „přírodních“ prvků, které budou kladem pro existenci daného společenství i v případě, že zrovna povodeň na cestě není. Například rybníky a mokřady, větší parky (stejně jako zmíněné stromy na svazích) pomáhají dešťovou vodu zpomalovat nebo zcela zadržovat.

Takové poměrně jednoduché (a v kontextu ochrany proti povodním nenákladné) opatření může odtok dešťové vody rozložit na několik dní, nebo dokonce týdnů. Po holé půdě a zejména po betonových cestách a budovách stéká voda pochopitelně mnohem rychleji. Může tak snadno dojít k přetížení městských odvodňovacích systémů a následným záplavám.

Prostor pro řeku

Přístupy k dolním povodím by měly zahrnovat přepracování hydraulické infrastruktury (hrází, příkopů a mostů) ve směru po proudu, aby se přizpůsobily stoupajícím maximálním průtokům. Plochy, které jsou povoleny k zaplavení, mohou být rozšířeny.

Tak to dělají Nizozemci v rámci programu Ruimte voor de Rivier, prostor pro řeku, který taková záplavová území obnovuje. Během ničivých evropských povodní v červenci 2021 se to ukázalo jako užitečné. Povodně tehdy zaplavily staleté vesnice podél pramenů v povodí řeky Maas v severním Německu, Belgii, Lucembursku i Francii; padlo jim za oběť více než 200 lidí.

Dál po proudu řeky v Nizozemsku však povodně způsobily škody mnohem menší právě díky zmíněnému programu Ruimte voor de Rivier. Řeka Maas sice dosáhla vysoké hladiny, ale díky většímu prostoru pro vylití v neobydlených oblastech se podařilo ji udržet v korytu. Voda se nakonec přes hráze nepřelila, což na obou březích řeky zachránilo řadu vesnic. Plyne z toho, že posílení záplavových oblastí může snížit závažnost povodní na dolních tocích stoupajících řek.

Do práce na paddleboardu

Docela jinak na to jdou v Americe. Například obyvatelé floridského Sankt Petersburgu si v posledních letech museli zvyknout na to, že jejich jindy poklidné ulice občas zaplaví voda. Někdy se jim do práce nejlépe jezdí na paddleboardu.

Stále více místních se proto pouští do opravdu radikálního kroku: svůj dům prostě zvednou. Posunou své obytné prostory o osm až deset metrů vzhůru, což alespoň teoreticky ochrání jejich domov před vodní zkázou. Zároveň získávají prostor pro garáž nebo úložný prostor pod domem samotným, jež lze využívat ve chvílích, kdy Poseidon zrovna nezuří.

V historických čtvrtích měst tradičně ohrožených povodněmi, jako je louisianský New Orleans, to není nic nového. Postavíte si prima dům v bezpečné oblasti, ale pak uplyne sto let, pláž eroduje a povodeň je za dveřmi. Jak však klimatické změny zintenzivňují srážky a zesilují tropické bouře, hrozí katastrofy i jinde. Možnost dům vyzvednout do dostatečné výšky tak zvažuje mnoho lidí na Floridě, v New Jersey nebo v Texasu.

Protože jsme v Americe, lidé to umějí udělat rychle. Hydraulické zvedáky, umístěné ve výkopech vykopaných pod základy, posouvají dům vzhůru. Firmy to umějí udělat tak hladce, že na svých videoprezentacích nechávají pro dramatický efekt v okně stát vázu, která se nepřevrhne. Pak stačí maličkost – nové základy, prodloužená schodiště a přepracované inženýrské sítě.

Peníze až v první řadě

Mírným problémem je samozřejmě cena: například vyzvednutí domu koupeného v roce 2016 za 265 000 dolarů může vyjít na více než 300 000 dolarů. Albert Jasuwan, majitel firmy JAS Builders, jež se na takové věci specializuje, udal deníku The New York Times ceny v rozmezí od 75 do 200 dolarů za čtvereční stopu. Typický floridský dům postavený na betonové základové desce tak může stát 400 000 dolarů; větší domy nezvednete pod milion dolarů.

Ale pokud to neuděláte, ani tak vás to nevyjde levně. „Je to totální, neustálá úzkost, pořád hodně prší,“ řekli Timesům lidé, kteří se rozhodli nechat dům stát tam, kde je. A mezitím se jim zvyšuje povodňové pojistné, některým za poslední rok až o 40 procent. Pokud nechtějí do vnitrozemí, mohou mířit jedině vzhůru. Dokud to jde.

Zkušenost z obou břehů Atlantiku tak dostává společný jmenovatel. Dlouhodobé strategie na lepší vycházení s povodněmi jsou nákladné, ale finanční i emocionální náklady na neúčinné zvládání povodní jsou mnohem vyšší.