Smrt, sex, sny nebo těžké červené závěsy. Filmy Davida Lynche se týkaly základních aspektů lidské existence
Několik dní před svými 79. narozeninami zemřel David Lynch, americký filmař a vizuální umělec, jehož jméno se stalo nálepkou kinematografické podivnosti.
Každý film Davida Lynche se dá racionálně vysvětlit. Ale proč by člověk něco takového dělal? Míjelo by se to s podstatou díla, bylo by to podobně absurdní jako vysvětlovat, proč se z některé písničky stal hit, a tedy součást kolektivního po(d)vědomí. Tvorba Davida Lynche, která se neomezuje zdaleka jen na filmy, má jedinečnou schopnost rezonovat s různými vrstvami našeho (ne)vědomí, a to často pomocí popkulturních obsahů – citací, žánrových postupů, stereotypů. Jen málokdy však pomocí symbolů, natož v psychoanalytickém smyslu, což je úlevné (máloco bývá tak divácky únavné jako okázalá symbolika) a zároveň překvapivé, protože většina Lynchových narativních děl se tak či onak týká základních aspektů lidské existence, jako je smrt, sex, sny, káva nebo těžké červené závěsy.
Kolem tvorby Davida Lynche se přitom vznáší aura nevysvětlitelnosti, podivnosti, záhady. Když mají snímky jiných filmařů aspoň trochu absurdně tajemný nádech, bývají označované za „lynchovské“. Lynch se tak stal jedním z mála režisérů, jejichž jména se používají coby nálepka: se srovnatelnou frekvencí jako „lynchovské mystérium“ či „lynchovská atmosféra“ zaznívá snad jen „hitchcockovský thriller“ či „coenovský černý humor“. Jiným druhem nálepek novináři i uživatelé diskusních fór rádi častují autora samého: stával se například „nekorunovaným knížetem filmového postmodernismu“, „čarodějem podivností“, „sultánem surrealismu“. V tuzemských podmínkách se komicky často nadužívá klišé odkazující k titulu Lynchovy knižní biografie Temné stránky duše.
Lynch sám ke svým filmům odmítal přikládat návody k použití. Tvrdil, že natáčí pouze obrazy ze své hlavy a na publikum se neohlíží. V rozhovorech opakoval, že jeho snímky jsou pouze „nápady“ poskládané dohromady podle jim vlastního klíče. „Nápady jsou ta nejdivnější věc, protože zčistajasna vstoupí do vašeho vědomí a člověk ani pořádně neví, odkud se vzaly,“ řekl třeba v knižním rozhovoru Lynch on Lynch. V půvabné knížce Velká ryba tento princip zobecňuje na veškerou svou kreativitu a tvrdí, že zkrátka loví myšlenky (ryby) v nekonečném oceánu (vědomí).
Ať už je to pravda, nebo jen způsob, jak se vyhnout nepříjemným otázkám, Lynchův přístup vylučuje možnost přisuzovat jeho snímkům jediný autorský význam, a naopak otevírá dveře diváckému vnímání. Což může být i frustrující: kdo se po skončení režisérova mistrovského díla Mulholland Dr. neptal, „jak to tedy vlastně bylo“? Kdo se díl za dílem televizního seriálu Městečko Twin Peaks nepídil po tom, kdo zabil krasavici Lauru Palmerovou? Existuje dokonce historka, jak to nutně potřeboval zjistit Michail Gorbačov, který tím pověřil svůj americký protějšek George Bushe, jenž to z producentů tahal prostřednictvím miliardáře Carla Lindnera Jr. Ale takové pokusy „rozlousknout“ Lynchovo dílo jsou rozsekáváním gordického uzlu, zbrklými zkratkami sklouzávajícími po povrchu.
Co se děje za plotem
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!