Nejstřeženější čínské tajemství: Kdo zavládne v Pekingu, až se Si Ťin-pching odebere za Marxem?
Nejpoctivější odpověď na otázku z titulku zní jednoduše: „Nevíme.“ S otázkou, jestli nový vůdce přijme odkaz svého předchůdce, nebo jej odmítne, to není o nic lepší. Debata o nástupnictví je však o to napínavější, čím méně jasných předpovědí máme k dispozici. Jedno je jisté: předání moci bude nejdramatičtější za poslední půlstoletí.
V polovině třetího funkčního období vlády čínského prezidenta Si Ťin-pchinga začíná otázka nástupnictví procházet svého druhu schizofrenním vývojem: není nic, o čem by se ve vysokých kruzích čínské moci debatovalo více, a zároveň není žádné tajemství tak pečlivě střeženo. Si se podle všeho rozhodl vládnout až do smrti – ale ani to zdaleka neřeší všechny trable, jež mu blížící se konec jeho vlády připravil (a ještě připraví).
Vzhledem k prominentnímu postavení Číny na světové geopolitické i ekonomické scéně mají vlády (a firmy) po celém světě obrovský zájem na rozluštění preferencí Siova nástupce, ať už jde o způsob a míru domácí politické kontroly, tržních reforem, vztahů se Spojenými státy nebo územních ambicí říše středu stran Tchaj-wanu a Jihočínského moře. K tomu by pochopitelně pomohlo znát povahu Siova odchodu nebo způsob výběru jeho nástupce – ale ani o jednom nemáme mnoho ponětí. Analytici se tak uchylují k novodobé obdobě někdejší studenoválečnické kremlologie a snaží se z informací nastřádaných z otevřených zdrojů a velevzácných střípků interních informací vyčíst, jakým způsobem bude proces předání moci probíhat a kdo může stát na jeho konci.
Nástupnictví „je naprosto existenciální záležitost, dilema, jímž je každý čínský vůdce, včetně Si Ťin-pchinga, doslova posedlý“, říká Joseph Torigian, odborník na čínskou a ruskou elitní politiku a autor připravované biografie Si Ťin-pchingova otce Si Čung-süna.
Bezpečí, odkaz a režim
Co tedy o tomto dilematu v Siově případě víme? Si získal takovou moc, že mohl ignorovat vznikající precedens, podle něhož měl na 19. sjezdu strany v roce 2017 určit svého nástupce. O rok později změnil státsu a zrušil časové omezení své prezidentské role, což mu umožnilo doživotně vládnout jako prezident i jako šéf strany a armády. V roce 2022, když mu bylo 69 let, ignoroval předchozí normy, podle nichž měli partajní bossové ve věku 68 let a více z politbyra odejít.
Mluvíme-li dnes o zachování moci, nejsilnější motivace všech (nejen) čínských komunistických vůdců, v případě Si Ťin-pchinga je ten úkol právě tím komplikovanější, že ve svých rukou soustředil tolik moci. Zároveň se dělí na několik úkolů dílčích: zaprvé, Si si musí zajistit dostatek moci pro zbytek času, jejž v úřadě stráví (případně bezpečnosti pro sebe a své blízké v případě, že by ve funkci přece jen nezemřel).
Zadruhé, bude patrně chtít zařídit, aby jeho nástupce pokračoval v prosazování jeho politických cílů, aby jej jeho odkaz přežil bez ohledu na to, jak dlouho na tomto světě vydrží on sám. A konečně, aby mohl dosáhnout obojího zmíněného, musí zajistit přežití režimu jako takového.
Nejhorším nepřítelem všech tří cílů je nestabilita v jakékoli podobě. Centralizovaná kontrola nad ideologií, silovými resorty i personálním obsazení všech důležitých postů případným soupeřům komplikuje případné snahy o organizaci vnitrostranické opozice. Pikantně však právě to nejspíš zařídí, že až na transfer moci skutečně dojde, bude to jízda, jakou čínské vedení nezažilo od období následujícím těsně po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976.
Vzpoura elit
Paradoxní je, že čínská vrcholná politika již směřovala k jisté míře transparentnosti. Si sám z něho v roce 2007 profitoval, když se stal Chu Ťin-tchaovým designovaným nástupem díky svému vítězství nad (pozdějším premiérem) Li Kche-Čchiangem v anketě mezi vysokými úředníky. Po roce 2012 však Si veškerá taková vnitrostranická hlasování zrušil. Rozhodnutí probíhají za dveřmi, za něž vidí maximálně členové politbyra, ale častěji jen příslušníci sedmičlenného vládnoucího výboru.
I proto dnes může Si čelit vzpouře elit, což není nijak nemožná věc. Různé studie na to téma dokládají, že dvě třetiny sesazených autoritářů podlehnou vlastním (ex)spojencům. Ti z čínských císařů, kteří neodešli z úřadu přirozenou smrtí, byli v téměř 60 procentech zavražděni, sesazeni, donuceni k abdikaci nebo k sebevraždě – a na svědomí to měly bez výjimky režimní elity.
Lze si představit, že by spouštěcím mechanismem pro Siho podobně vypjatý vývoj mohla být silná hospodářská krize, vojenské selhání, případně nějaká obzvlášť brutální – a přitom nedotažená – čistka mezi jeho nejbližšími spojenci. Ani jeden z těchto scénářů není za hranicí reálného uvažování; ale pravděpodobnost není ani u jednoho vysoká.
To ovšem otázku následnictví neřeší – a tam jsou Siovy priority (viz výše) v přinejmenším částečném protikladu. Je velmi nepravděpodobné, že by Si v dohledné době dobrovolně jmenoval svého nástupce, natož aby mu předal moc. Mohlo by to oslabit jeho dnešní autoritu, prohloubit rozpory v síti jeho příznivců a nakonec jeho moc omezit (ačkoli ne nutně moc komunistické partaje).
Chromá kachna
Jakmile Si oznámí příštího nejvyššího představitele, mohl by se stát tím, čemu Američané říkají chromá kachna – politická elita by začala jemně pěstovat vazby s nástupcem a přebírat pokyny od něj (tím spíš, že v čínském uspořádání věcí se moc institucí odvíjí od moci lidí, kteří je vykonávají, nikoli naopak, jak je tomu většinou na Západě).
I kdyby tento designovaný nástupce pouze vzorně plnil prezidentovy příkazy, v partaji by tím fakticky vzniklo další mocenské centrum. O to podle všeho Si nijak nestojí. Kromě toho by takový člověk poskytl případným Siovým odpůrcům svého druhu hromosvod pro kritiku. Ve chvíli krize by bylo snadnější zaútočit na něho než na Jeho Prezidentskou Nedotknutelnost.
Výběr nástupce s sebou nese další rizika. Bylo by logické, kdyby si Si vybral některého blízkého politického spojence. To by však stejně logicky znamenalo přijít přinejmenším částečně o dosavadní loajalitu ostatních partajních špiček, jejichž ambice by se dočkaly zklamání.
Zároveň by taková volba bezpochyby posílila postavení lidí s úzkými vazbami na onoho určeného nástupce a oslabila pozice těch, kteří takové vazby nemají. Prezidentově schopnosti mobilizovat stranickou elitu by to mnoho nepřispělo. Pokud by se však Si pokusil tento problém překonat jmenováním někoho mimo okruh nejbližších spojenců, bylo by to pro něho riziko ještě větší. Jeho dosavadní pobočníci by mohli v důsledků kolektivního rozhořčení spojit síly a autoritu řečeného nástupce – a tím i samotného prezidenta – citelně podkopat.
Riskantní důchod
A konečně, předání moci nástupci by mohlo ohrozit i to, čemu politici rádi říkají „dějinný odkaz“ současného prezidenta. Si by si mohl zachovat ohromný neformální vliv i po odchodu do důchodu, ale zdá se, že dává přednost jistotě, již mu dává výkon formální funkce.
Může si za to sám, ačkoli by pro něho byla ochrana po odchodu z nejvyšší funkce již dnes problémem palčivějším než pro oba zmíněné pány. Jeho protikorupční kampaň a ideologické zásahy mu nadělaly mnoho nepřátel. Usilovně pracoval na institucionalizaci pravomocí generálního tajemníka a zakázal neformální politiku autority starších, kterou praktikovali jeho předchůdci Teng Siao-pching a Ťiang Ce-min. Siův nástupce by tedy buď odkazu odstoupivšího prezidenta vyhověl a jeho samotného od vlivu odřízl, nebo by mu nějaký kanál přístupu k moci nechal otevřený – a rovnou tak porušil pravidla jím samotným stanovená.
Kromě toho však pro čínského prezidenta existují dobré argumenty i v obráceném gardu, tedy pro plánování nástupnictví. Reportér amerického deníku The Wall Street Journal Chun Han Wong je působivě popsal v knize Party of One: The Rise of Xi Jinping and China's Superpower Future (Strana jednoho: Vzestup Si Ťin-pchinga a budoucnost čínské supervelmoci). Tvrdí v ní, že „Siova schopnost zorganizovat hladké nástupnictví může rozhodnout o tom, zda ho jeho vize omlazené Číny přežije“. Pokud se Siovi podaří dosadit silného nástupce, který bude pokračovat v jeho politické agendě a ochrání jeho rodinu, mohlo by to zabránit mocenskému boji, který hrozí rozdělením strany, poškozením země a podkopáním Siova odkazu. Si by to jistě rád udělal, ale politická cena by mohla být neúnosná.
Dějinná inspirace
Partajní historie v tomto směru nabízí Siovi jen málo důvodů k nějakému zvláštnímu optimismu. Mao Ce-tung zahájil kulturní revoluci mimo jiné i proto, aby napadl svého nástupce Liou Šao-čchiho za podkopávání maoistické hospodářské politiky. Lin Piao, další jeho designovaný nástupce, zahynul při leteckém neštěstí, když se pokoušel uprchnout z Pekingu poté, co jeho syn zosnoval spiknutí s cílem Maa zavraždit. Teng Siao-pching zametl se dvěma svými prvními chráněnci Chu Jao-pangem a Čao Ci-jangem kvůli jejich váhavému postoji ke stranické nadvládě. A Si nakonec jistě vidí, jak si Ťiang Ce-min zavřel dveře k většímu vlivu, když jeho samotného podpořil.
To celé naznačuje další matoucí proměnnou v prognózách prezidentského nástupnictví. Aby zmátl případné konkurenty a odradil je od příliš brzkých ambicí, mohl by si rozmyslet, možná i naněkolikrát, kdo by jeho nástupcem měl být.
Tak to koneckonců udělal Mao – a podařilo se mu zemřít v posteli. Když v roce 1971 Lin Piao zemřel, vyhlédl si jako svého nástupce jistého Wang Chung-wena, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a pět měsíců před smrtí v září 1976 vybral Chua Kuo-fenga. (I on však vydržel ve funkci nejvyššího představitele sotva dva roky, než ho z místa vyštípal Teng, jinak ideologický spojenec.)
Li Čeng, podle Financial Times jeden z nejlepších světových odborníků na politiku čínské elity, se domnívá, že existují náznaky, že Siovy přípravy na nástupnictví jsou v plném proudu a vůdce svůj plán jasněji vyloží, až začne čtvrté funkční období. Varuje před vyloučením zdánlivě pokorných politiků, kteří zatím své osobní ambice neodhalili.
Pozor na yes-meny
„Lidé říkají, že Si Ťin-pching je obklopen lidmi, kteří mu jen přikyvují, což je do značné míry pravda,“ říká Li, zakládající ředitel Centra pro současnou Čínu a svět na Hongkongské univerzitě. „Ale také bychom si měli uvědomit, že ještě Si sám byl před patnácti lety takovým přikyvovačem.“ Siův příběh tak paradoxně ilustruje, čeho se prezident může právem obávat: je téměř nemožné odhadnout, co udělá člověk, který přijde po něm.
Náhlé úmrtí bývalého čínského premiéra a druhého nejvyššího stranického představitele Li Kche-čchianga, který byl o dva roky mladší než Si, na konci roku 2023 vrhlo ostrý pohled na to, že „zemřít může kdokoli a kdykoli“, řekl FT zahraniční diplomat v Pekingu, který si nepřál být jmenován.
Si směřuje k pravděpodobnému čtvrtému funkčnímu období v čele strany v letech 2027 až 2032. To mu bude 79 let; a jak plyne z populárního tuzemského úsloví, i na něho se vaří voda.
