Ilustrační snímek • Zdroj: Armáda ČR

Od Evropy po Kiribati: (Ne)mít vlastní armádu se nevyplatí každému stejně

Vítězslav J. Schmied

30. března 2025 · 13:00

Co má společného Vatikán s Bhútánem a Evropskou unií? Nepovažují za nutné držet za účelem vlastní obrany pravidelnou armádu, stejně jako devatenáct dalších zemí světa (plus osmnáct závislých území). Spoléhají se na to, že je ochrání okolní velmoci – nebo na vlastní iluze.

Jak se dočtete v každé učebnici: „Armáda je vysoce organizovaná, masivně vyzbrojená bojová síla, kterou schvaluje, financuje a udržuje vláda suverénního státu. Armáda je určena především k vedení války, ale může také vykonávat humanitární činnost, jako je dodávání potravin, vody a lékařské péče potřebným.“

Je logické, že taková instituce je často považována za symbol. Občanům (a spojencům) dotyčné země může navíc v lepším případě poskytovat pocit bezpečí nebo v horším případě alespoň terč nevázaného humoru, jako tomu bývalo v komunistickém Československu. Většina zemí proto přikládá svým armádám velkou důležitost. I to je logické; nemít armádu, všichni Ukrajinci by dnes již měli ruské pasy.

Záporem je, že armáda je drahá. Musíte živit vojáky, ať už ty z povolání, nebo odvedence, a kupovat techniku, která v lepším případě rychle zastará, v horším se na bojišti promění v hromadu zohýbaného plechu. Kromě toho jsou s tím různé opletačky; vysoce postavení vojáci mívají ještě vyšší ambice, ať už komerční (íránské Republikánské gardy jsou největším zaměstnavatelem v zemi) nebo politické (zhruba v polovině zemí afrického kontinentu vládnou současní nebo bývalí vojáci).

Některé země se proto rozhodly, že jim to za tu námahu, výdaje a nervy nestojí. Žádnou stálou armádu (a leckdy ani jiné ozbrojené síly) prostě nemají. Za takového aranžmá ovšem politikům samozřejmě vzniká jiná starost: jak zařídit, aby moji zemi zítra nespolkl soused?Proto se tyto bezarmádové země dělí zhruba na tři kategorie, do nichž většina z nich spadá. V první z nich jsou země, které jsou bývalými koloniemi nebo závislými územími států, které armádu mají (a obvykle ji donedávna používaly primárně k zotročení bývalých kolonií). Druhou kategorii tvoří země, které sice armádu měly, ale z těch či oněch důvodů se rozhodly ji zrušit. A konečně ve třetí kategorii najdeme země, kde se o založení armády nikdo ani nepokusil, protože – inu, posuďte sami.

Některé z těchto kategorií se samozřejmě prolínají. A kromě nich je tu jedna výjimka, která do žádné z nich nespadá docela. Je jí Evropská unie, která sice má velmocenské ambice, ale neumí je podložit koordinovanou vojenskou silou. (Je to podobné, jako kdyby se Československo v roce 1939 chtělo bránit Hitlerovi a mělo k dispozici chodskou domobranu a opavský policejní sbor.)

Mauricius

Bývalé kolonie může v tomto výběrovém přehledu dobře zastupovat třeba africký Mauricius. Od ledna 1968, kdy v jeho ulicích hlídkovali britští vojáci, se mnoho změnilo. V ostrovní zemi ležící východně od Madagaskaru s více než milionem obyvatel a jednou z nejzdravějších ekonomik černého kontinentu dnes žádné pravidelné vojenské jednotky nenajdete. Jedním z důvodů je, že od získání nezávislosti na Británii v řečeném roce 1968 žádnou potřebu budovat národní obranu nepocítila.

Na počátku 19. století o Mauricius bojovali Francouzi a Britové a později sloužil během druhé světové války Británii jako námořní základna a letiště. Dnes Mauricius v sektoru obrany zaměstnává zhruba 10 tisíc lidí. Ti pracují coby policisté, příslušníci speciálních mobilních sil nebo pobřežní stráže; celkem ta legrace spolyká sotva půl procenta tamního hrubého domácího produktu.

Klíčem k takové bezstarostné existenci je samozřejmě zeměpis. Čtyři ostrovy, jež zemi tvoří, jsou od africké pevniny vzdáleny asi 2000 kilometrů, což kdejakého banditu odradí. Ještě lepší však je, že o zemi mají díky její poloze strategický zájem jak Spojené státy, tak Indie – a Mauricius spolupracuje s oběma.

Kostarika

Zástupcem druhé kategorie zemí demilitarizovaných je například středoamerická Kostarika. Tamní vláda armádu zrušila v roce 1948 poté, co v zemi vypukla občanská válka, která si za 44 dnů vyžádala 2000 obětí. Vláda, jež z konfliktu vyšla, chtěla zajistit, aby se nic podobného nemohlo neopakovat, a vypracovala ústavu, kterou vojenské síly země zrušila.

To však neznamená, že je Kostarika bezbranná. V posledních patnácti letech vydává na vojensky vyzbrojené policejní síly přibližně 300 milionů dolarů ročně, takže její obranný rozpočet je třikrát vyšší než rozpočet sousední Nikaraguy. Vzhledem k hraničním sporům mezi oběma zeměmi se to hodí – stejně jako skutečnost, že tyto policisty nepřetržitě na místě školí vojáci z USA a Kolumbie.

Mikronésie

Konečně jsou tu země, které se o žádnou armádu ani nepokoušejí. Když samotný název vaší země říká „jsem mrňavá“, je možná moudřejší přenechat obranu silnějším spojencům. Právě to provedli Mikronésané.

Před druhou světovou válkou patřily Mikronéské federativní státy Japonsku. (Proto se také staly dějištěm americko-japonských střetů, jež v jistém smyslu nejsou dobojovány dodnes. Dno tamního oceánu je poseto tolika japonskými a americkými plavidly, že palivo v nich obsažené představuje ekologický problém.) Po válce se region stal součástí svěřeneckého území OSN známého jako Tichomořské ostrovy.

Mluvíme o době, kdy vztah s OSN byl zároveň zárukou vztahu s USA. Když proto země v roce 1979 konečně získala nezávislost, nebyly pro ni vojenské výdaje prioritou, protože o bezpečnost se – na oficiálním základě smlouvy o volném přidružení k USA od roku 1986 – starali Američané. Samozřejmě, až to někdo řekne Donaldu Trumpovi, je možné, že tento stav dlouho nevydrží.

Obzvlášť bojechtiví Mikronésané proto mohou také narukovat do amerických bojových jednotek. Tak se stalo, že hrají v ozbrojených silách USA aktivní roli; ve válkách v Iráku a Afghánistánu dokonce utrpěli více obětí na životech v poměru k počtu obyvatel než Spojené státy.

Panama

Někdy se stane, že armáda nadělá více škody než užitku. V roce 1903 uzavřela Panama se Spojenými státy smlouvu, která umožňovala USA vybudovat, spravovat a bránit úsek země, z něhož se poději stal Panamský průplav. (V roce 1999 Panama konečně převzala kontrolu nad údržbou a provozem průplavu; následoval ovšem prodej práva spravovat přístav firmě z Hongkongu, jež jej na Trumpův nátlak zase hodlá odevzdat zpět Američanům.)

Panamané poznali riziko nekontrolované armádní moci v roce 1968, kdy vojáci potřetí v řadě z úřadu vyhnali demokraticky zvoleného prezidenta Arnulfa Ariase Madrida. Armáda de facto vládě velela po celá 80. léta, kdy se k moci dostal generál Manuel Noriega. Američané Noriegu původně podporovali, ale v roce 1989 jej moci zbavili (kvůli generálově zálibě v obchodu s drogami).

Vláda pak v roce 1994 přijala ústavní dodatek, kterým armádu rozpustila. Země však odmítla, aby USA na jejím území zřídily vojenskou základnu pro boj proti obchodu s drogami. Američané tak sice smluvně (od přijetí přelomové smlouvy Trujillo-Carter v 70. letech) za panamskou bezpečnost ručí; za Trumpovy vlády na to však nechcete sázet.

Vatikán

A nakonec je tu obranně nejvíce činná země světa Vatikán. Čtete dobře: Vatikán má v přepočtu na hlavu nejvíce obyvatel v činné ozbrojené službě. Šestadvacetimilionová Severní Korea, jež se tím sporným primátem obvykle chlubí, má 1,3 milionu aktivních vojáků, tedy zhruba pět procent populace. Svatý stolec, tedy vatikánská vláda, má k dispozici 120 členů Švýcarské gardy, patnáct procent z osmi stovek obyvatel městského státu. A máš to, Kime.

Vzhledem k tomu, že gardisté nejsou právě smrtonosnou jednotkou, spoléhá Vatikán ve věcech obrany na italskou armádu. To sice není žádná velká výhra (když Joachim von Ribbentrop upozorňoval Winstona Churchilla, že Itálie bude v případě války na straně Německa, měl budoucí ministerský předseda podle legendy odpovědět, že „to je jen fér, protože my jsme je měli minule“), ale asi lépe než nic.

Haiti

Nebo ne; také jsou země, které se ne a ne rozhodnout. K nim patří Haiti. Necelý rok po zvolení Jeana-Bertranda Aristida prezidentem v roce 1990 svrhl jeho vládu vojenský puč. Haiti vydrželo s provizorní vojenskou vládou až do roku 1994, kdy zasáhla OSN a ozbrojené vedení země sesadila. Aristide se znovu ujal prezidentského úřadu a po vzoru Kostariky armádu rozpustil dříve, než mohla nadělat další paseku. Nebylo mu to však mnoho platné: v roce 2004 jej vojáci zbavili moci znovu, jen tentokrát to byli Chilané.

Od roku 2017 funguje v Haiti pravidelná armáda znovu. O vojenský puč se její část začala pokoušet hned následující rok. Za léta nečinnosti však zřejmě vojáci vyšli ze cviku, protože se jim podařilo jen zabít prezidenta Jovenela Moïseho (2021), nikoli však vládu svrhnout.