Migraci musíme kontrolovat a o Sýrii ani Merkelovou přitom moc nejde. Půjde o Čínu
V polovině měsíce rozhodne Evropská rada o migrační dohodě unie s Tureckem. V těchto dnech ji s Turky dolaďuje Donald Tusk. Ankara začala konat, další pomoci se dočká Řecko, je tedy možné, že březen 2016 zaznamená rázný obrat v kauze, která zahýbala Evropou nejvíc od balkánských válek.
Dá se říct, že evropské prázdniny z dějin trvaly dlouho, byly báječné, jsou však u konce. Evropa musí dostat jak migraci, tak vnější hranice pod kontrolu. Nejde tolik o samé meritum věci, jde hlavně o budoucnost.
Proč tolik nejde o vlastní téma Sýrie a islámské migrace? Nejbohatší částí světa s půl miliardou lidí nemůže otřást ani pět miliónů uprchlíků z válečných zón, číslo, k němuž máme ještě pořád daleko. Takový počet unie fakticky absorbuje relativně lehce.
Komplikace jsou politického rázu. Na pozadí dramatických obrázků přicházejících muslimů narůstá podpora protievropských, radikálních a neonacistických spodních proudů, jež za dluhové krize a agresívní, rozvratné politiky Ruska mohou ohrozit liberální, konstitucionální uspořádání členských států. Už se to děje v několika zemích, včetně Polska a Maďarska, další mohou následovat.
Vláda bývalého premiéra Johna Howarda se svého času ocitla pod náporem indonéských plavidel s migranty a volila ráznost. Lodě začala nemilosrdně obracet do detenčních center, jež pomohla vybudovat a financovat na blízkých ostrovech. Ke konci Howardovy administrativy proud lodí v podstatě ustal. K tomu Austrálie měla a má politiku povinného zadržení lidí, kteří se na jejím území pohybují protiprávně.
Navzdory kritice ze strany OSN a lidskoprávních organizací řešení migrační krize potvrdil australský Ústavní soud. Následující vláda Kevina Rudda si tedy poté, co byl problém pod kontrolou, mohla dovolit některá restriktivní opatření uvolnit. Zrušila například praxi automatického zadržení těch, kteří se do země dostali bez víza s žádostí o azyl. Povinné zadržení se rozhodla dál praktikovat hlavně u migrantů, již jsou hrozbou pro společnost, těch, kteří odmítnou splnit podmínky dané vízem, a u lidí, u nichž provádí kontrolu identity, zdravotního stavu a bezpečnostní prověrku.
Už od června mají mít Turci bezvízový styk a Ankara bude tlačit na urychlení plného členství. V tomto smyslu je zaděláno na důkladný geopolitický obrat a Evropa by si měla v hlavě srovnat, jaká bude její politika k Blízkému východu. Zatím není žádná. Upřímně: sladěnou zahraniční politiku v této oblasti si lze jen obtížně představit.
Dostat pod kontrolu hranice a migraci má ještě jiný, strategický význam. Migranti z Afriky a Středního východu do Evropy v různé intenzitě proudí už desetiletí a tento trend bude pokračovat. V naprosté většině se je daří integrovat. Všechny ty řeči o Eurábii a zániku Evropy jsou nesmyslné a jsou jen přemrštěnou reakcí na výstřelky a dílčí neúspěchy integrace stejně jako na pomýlenou politiku multikulturalismu, jež však začíná být na ústupu.
Oč však ve vzdálenější budoucnosti jít může, je Čína. Nejdůležitější položkou globální geostrategie je nyní vztah Číny a Spojených států. Jak se ho budoucím vládám podaří uřídit, je otázka, na níž bude záviset značný díl budoucí světové bezpečnosti a prosperity. 
Neví se, kam se Čína bude ubírat, ale některé indicie, jako vzrůstající nacionalismus, upevňování moci mladého prezidenta Si Ťin-pchinga a důraz na zbrojení, moc dobrého nevěstí. Evropa bude muset vybudovat jednotnou politickou pozici vůči Pekingu, jež nesmí být diktována jen obchodními zájmy, a to je, bohužel, současný stav.
Václav Havel mluvil o nutnosti uvědomění vlastních hranic, což je proces, jímž bude muset Evropa projít. Havel tím myslel otázky spojené s kulturní identitou, definování a ochrana hranic však budou mít do budoucna zcela jistě i bezpečnostní a strategický význam.
Evropa byla dlouho na prázdninách z dějin, je čas vrátit se. Jedno z pozitiv migrační krize může být obrat pozornosti k podstatným otázkám.
