Za Křižáčka chtějí mnozí ukřižovat Fond na podporu kinematografie. Je to správné?
Před několika dny tu Viliam Buchert přemítal nad osudem filmu Křižáček. Pokus režiséra Václava Kadrnky o ryze umělecký, meditativní film obdržel od Státního fondu na podporu kinematografie devět a půl miliónu korun a zvítězil v karlovarské soutěži, ale do českých kin na něj prozatím přišly pouze dva tisíce diváků – což je méně než málo. Takové číslo donutí majitele kina snímek po pár dnech stáhnout, vrátit flešku distributorovi a rychle na to celé zapomenout.
Buchert pokládá oněch bezmála deset mega za vyhozené peníze a jedním dechem se ptá: Proč raději nepodpořit něco, co bude – tedy dobrá – umělecké, a ještě na to budou chodit lidi.
Na to říkal kdysi dávno Fámyzdat, že po PITVĚ je každý generálem.
Koukatelné a zároveň navštěvované filmy vznikají v Česku jednou za pět let, a to když se u Svěráků pustí do díla. Jinak úhor. Je tedy otázkou, komu by měl Fond přispívat. Nikomu? Anebo zasedat pouze jednou během volebního období, až se urodí?
Nechci Fond hájit, ale pokud si pamatuju, tak tihle dobrodinci se v posledních letech chovali přesně tak, kam jej tlačila média a podobné komentáře: Nejprve rozdával mnoha projektům po drobných a ty prachy nebyly nikde cítit. Když nakonec pod palbou kritiky obrátil a dal pouze třem vybraným projektům majlant, spálil se s Baarovou, jejíž financování bylo krajně neprůhledné. A tak do třetice zvolil z hlediska náročnějších filmařů a mentorujících žurnalistů čisté řešení: megapříspěvek obdržel ryzí art!
Jak to dopadlo, už víme. Vznikl film, který nikoho moc nebaví. V absolutních číslech se dva tisíce lidí zdají jako hrůzostrašný vtip, ale mohu-li použít koeficient másla, čili model, kolik co stálo za bolševika a teď, obdařím vás zajímavým srovnáním. V roce 1964 navštívilo jednoznačně umělecký film, na hranici srozumitelnosti natočené podobenství Jana Němce Démanty noci, 80 000 diváků. O čtyřicet pět let později přišla stejná návštěva na komerční supertrhák Líbáš jako Bůh. Kolik by asi dnes přišlo na „Démanty“, ikonický snímek čs. nové vlny, během prvního – a budeme-li zlomyslní, řekněme tropického víkendu? Odpověď znám: v pondělí by jej kinař vyčadil z kina a usmrtil.
Jsme rozežraní možnostmi nekonečné volby a k návštěvě kina většinu z nás donutí až ten největší billboard. Varská festivalová porota jako billboard nefunguje a z popela se tu vstává jen zřídkakdy. Vzpomínám si na tragickou návštěvnost film Pouta, který přežil klinickou smrt a chytil druhý dech až s úspěchem na Cenách filmové kritiky několik měsíců po premiéře.
Bohužel, s ohledem na recenze, jež Křižáčka častují, něco obdobného nyní čekat nelze. Zpětně to vypadá, že členové Fondu přecenili Křižáčkův umělecký přínos, ale upřímně, nechtěl bych být na jejich místě, stejně jako nevím, zda by dnes někdo Démantům noci přiklepl podporu na základě scénáře. Pár listů papíru prostě nedokáže garantovat potenciál „mlčenlivého“ díla, postaveného na obrazové virtuozitě. Státní podpora takových filmu bývala vždy věštěním ze skleněné koule a vírou v silnou režisérskou vizi.
Je to otázka volby, ale je dobré vědět, že jakmile uplatníme princip kolektivní viny na jeden žánr a shodneme se na tom, že do filmů-básní už peníze nikdy nedáme (protože jsou pro pár lidí a blbě se posuzují), nebude cesty zpět. Žádný takový snímek (ani Vláčil) už nespatří světlo světa. I proto, že product placement rádia Impuls by ve středověké krajině, kterou ujíždí rytíř, působil nepatřičně.
