Jak velké vlastně je letošní sucho? Podívejte se, zda u nás bylo někdy hůř, a porovnejte údaje z různých období
Přestože současné vysoké teploty v kombinaci s nedostatkem srážek považují mnozí za něco, „co tu ještě nebylo“, historická data, ale i porovnání některých projevů sucha v letošním roce se stavem například roku 2015 ukazují, že v minulosti byla situace ještě horší. Jedním z příkladů je třeba výška hladiny ve vodní nádrži Orlík, která je i přes přetrvávající sucho v letošním roce v porovnání se stejným obdobím roku 2015 o téměř 3,5 metru výše a zhruba o 2,5 metru výše oproti dalšímu suchému roku 2003.
Půjdeme-li ještě dále do historie a porovnáme-li například letošní průtoky vody v Praze s průtoky v Praze v době sucha v roce 1947, zjistíme, že letos aktuálně teče Vltavou něco přes 44 kubíků za vteřinu, v roce 1947 to ale bylo jen necelých 18 kubíků (konkrétně 17,7).
Pravda, tehdy ještě nestála vltavská kaskáda, která v současné době nadlepšuje průtok vody Vltavou tím, že se z přehrad odpouští větší množství vody, než do nich přitéká. Zmiňovaný rok 1947, který je s dnešní situací často srovnáván, byl přitom o něco chladnější – průměrná teplota v červenci tehdy činila 21,3 stupně Celsia, letos ale dosáhly průměrné teploty 22,8 stupně Celsia. Teplotní rekord 40,2 stupně Celsia z roku 2012, ale nepadl. A zřejmě už nepadne.
Kolik chybí srážek
Především kvůli vysokým teplotám se prohlubuje na celém území ČR vláhový deficit, a to již po dobu několika let. Červencové deště tak přinesly naší krajině jen 55 procent průměrného srážkového úhrnu pro toto období, vláhový deficit se tak zvýšil o 35 až 50 milimetrů, v některých lokalitách ale mnohonásobně více.
K tomu je však třeba uvést, že průměrný roční úhrn srážek na našem území se dlouhodobě pohybuje mezi 600 až 800 milimetry. Na řadě míst ale pršelo méně také v předchozích letech, takže vláhový deficit již v součtu dosahuje až 300 milimetrů, což je důvodem k tvrzením, že v naší zemi v současné době chybí zhruba půl roku srážek.
Statisticky je to pravda, v porovnání s obdobím sucha v letech 1856 až 1876 je to ale méně – tehdy činil kumulativní vláhový deficit na území naší země dokonce 800 milimetrů, jak alespoň uvádějí historické záznamy. Uvedené období, byť se v něm vyskytlo i několik povodní (ale také v roce 1866 celkem 60 dnů bez jakýchkoli srážek), je považováno za nejdelší suché období v doložitelných dějinách země (20 let), zatímco dnes jsme (zatím) v období sucha, jež trvá pět let. Čili v minulosti bylo z pohledu sucha i jeho následků prokazatelně hůře. Týká se to i zásob podzemních vod i aktuálních průtoků vody ve vodních tocích, které se na většině míst ČR pohybují mezi 15 až 50 procenty v porovnání s dlouhodobým normálem.
Vodní deficit a neschopnost zadržet vodu
Kardinální otázkou je, zdali se při současných deficitech mohou průtoky v řekách i zásoby spodních vod doplnit. Historie přitom ukazuje, že to možné je, a dokonce to nemusí tak dlouho trvat – po zmiňovaném dvacetiletém suchu se hladiny podzemních i povrchových vod vrátily do zhruba normálního stavu prakticky za dva roky, po suchu v roce 1947 se zásoby vod doplnily do roku 1950.
Problémem ale je, že právě od roku 1950 do současné doby poklesla schopnost naší krajiny zadržovat vodu o 40 procent, což je především důsledek rozorání mezí a vytvoření stávajících „velkých širých rodných lánů“.
Odpařování vody
Další „kapkou“ do zhoršeného stavu naší krajiny pak bylo odvodňování, ale především zastavování půdy, které pokračuje, byť v o něco menší míře, i v současné době. Jen od roku 2000 do loňska se v ČR zastavělo 328 čtverečních kilometrů půdy, což je více než polovina plochy, na které se rozkládá hlavní město Praha. To v praxi podporuje mnohem vyšší odpar vody z teplejších městských povrchů i ze scelené zemědělské půdy, a tím přicházíme i o tu část vody, kterou krajina dokáže zadržet.
Jsou to pro laika neuvěřitelná čísla, alespoň jak vychází z dlouhodobých měření třeboňské nevládní poradenské a na vodu v krajině zaměřené společnosti ENKI. Zatímco vzduch odpařující se nad povrchem o teplotě 25 stupňů Celsia obsahuje podle ENKI v průměru 22 gramů vodní páry v kubíku vody, vzduch o teplotě 40 stupňů Celsia více než dvojnásobek – tedy 50 gramů vodní páry v kubíku vody. Pokles odparu o jeden milimetr by přitom znamenal, že se jen z jednoho hektaru půdy denně nevypaří milion litrů vody. Dlužno ovšem dodat, že právě teplota polí nepokrytých vegetací činí 40 a více stupňů Celsia.
Jak prší
Nakonec ještě pár slov k dešťům a jejich intenzitě. Skutečnost, že v posledních letech prší méně často, zato vydatněji, je často vydávána za jednu z příčin sucha, nebo naopak vodní eroze. Ze zkušeností Českého hydrometeorologického ústavu ale vyplývá, že půda v dobrém stavu dokáže vstřebat až 80 milimetrů srážek v průběhu tří hodin nebo 30 milimetrů srážek v průběhu jedné hodiny – tedy i přívalový déšť. Záleží samozřejmě na lokalitě a také na tom, zdali je před deštěm půda vyprahlá nebo ne.
Jsme-li u „kategorizace“ dešťů, pak „normální déšť“ v praxi znamená srážky v úhrnu několik milimetrů za hodinu, 15 až 20 milimetrů za hodinu je už docela prudká bouřka, za silný přívalový déšť je považováno množství 30 milimetrů za hodinu, oficiálně ale není pojem „přívalový“ déšť nijak definován. Nepříliš známá je také skutečnost, že většina vody z přívalových srážek se vsákne nebo odpaří, a pro posílení toků v krajině zbývá jen několik jednotek procent vody. Jinými slovy, i když hodně a prudce prší, v potocích a řekách se o mnoho více vody neobjeví. Což vidíme i letos.
Co ovšem moc nevidíme a ani vidět nechceme, je změna odolnosti naší krajiny k extrémním projevům počasí. Tato odolnost přitom zcela evidentně nejen za posledních 70 let, ale i v současné době rok od roku klesá, takže si s projevy počasí tak dobře jako v minulosti zřejmě v budoucnosti neporadí. Pokud ji alespoň částečně do někdejší podoby nevrátíme.
