90 procent studen nesplňuje limity pro pitnou vodu. Může za to i chemické hnojení polí. Kde je situace nejlepší?
Napít se vody z domovní studny bylo v minulosti celospolečensky vnímáno jako možnost napít se vysoce kvalitní, nechlorované vody, často přirozeně obohacené o řadu v ní obsažených rozpuštěných minerálů. To ovšem již mnoho let neplatí, což opakovaně prokazují vodohospodářské rozbory, které na žádost některých majitelů studní provádějí vodohospodářské společnosti. Z nich přitom vyplývá, že více než 90 procent vody z domovních studní nesplňuje alespoň v jednom parametru požadavky na pitnou vodu tak, jak je definuje Státní zdravotní ústav (SZÚ).
To mimochodem, v souvislosti s nedávnou panikou o možném „znárodňování vody ze studní“ v praxi znamená, že v drtivé většině nejde právně o pitnou vodu, což ovšem není zrovna povzbudivá informace. Žádné „znárodňování“ ale tak či tak nehrozí, uvedená teze je dezinterpretací některých výroků ministra životního prostředí Richarda Brabce v souvislosti s formulacemi o tom, že voda je „státní“. V tomto smyslu tak mohou být majitelé studní v klidu. Pokud se ale týká kvality vody, tam je to něco jiného.
Je ale třeba podotknout, že nesplnění všech parametrů pitné vody podle SZÚ ještě nutně neznamená, že by byla voda ze studní vždy zdravotně závadná. Kdo ale chce mít jistotu, měl by si rozbory „své vody“ nechat udělat. Zejména v blízkosti průmyslových areálů nebo intenzivně chemicky hnojených polí může být totiž voda kontaminována pozůstatky chemických látek, které pronikají do podpovrchových vod - a tedy i do studní.
V Praze nevyhovuje až 95 procent vzorků
Z evidence výsledků rozborů vody, kterou si vedou například Pražské vodovody a kanalizace (PVK) vyplývá, že počet nevyhovujících vzorků se v posledních letech pohybuje mezi 90 až 95 procenty, podobnou zkušenost potvrzují i rozbory Středočeských vodáren, podle nichž vyhovělo loni při rozborech vody ze studní požadavkům na pitnou vodu jen 11,5 procenta vzorků.
Nejčastějším nevyhovujícím parametrem jsou přitom mikrobiologické ukazatele (ve vodě je především nadlimitní počet bakterií, a to i těch člověku nebezpečných, jako jsou bakterie fekální), a dále nadlimitní obsah dusičnanů či překročení limitů pro hodnoty zákalu a železa.
I když zatím neexistuje něco jako „mapa míry kontaminace“ vody ze studní na území ČR, lze v obecné rovině konstatovat, že vyšší kvalitu (nižší zatížení pozůstatky chemických látek) má voda ve studních v horských a podhorských oblastech, kde jednak není tolik průmyslu a jednak se v takových oblastech provozuje spíše extenzivní zemědělská produkce, především v podobě pastevních chovů hospodářských zvířat.
Nejlépe je na horách a v podhůří
Rizika mikrobiologické kontaminace si ale každý musí hlídat sám, na ně má totiž spíše vliv počasí, než zemědělství a průmysl. Vrátíme-li se ještě ke kvalitě podpovrchových vod z takzvaných „mělkých zvodní“, mezi které patří právě study, ale také přírodní studánky, může být jistým vodítkem právě voda ze studánek.
Map studánek je na rozdíl od studní několik, pro ty, kteří se zajímají o kvalitu vody, je patrně nejvhodnější prostudovat si projekt ekologického institutu Veronica. I z něj je zřejmé, že v případě přírodních zdrojů vody je vyšší pravděpodobnost nalezení pitné vody v přírodě především na horách.
Autor provozuje portál o vodě nase-voda.cz.
