Potraviny v ČR čeká zdražování, zatím jsou ale šesté nejlevnější v EU. Může za to spotřebitel, minulý režim i Polsko
Téměř tři desítky let od listopadu 1989 se podle všeho začnou ceny potravin a nápojů v ČR zvyšovat rychleji, než tomu bylo dosud. Důvodů je celá řada, i když tím nejsrozumitelnějším pro spotřebitele je teď nepřízeň počasí, kvůli které byla ve většině Evropy nižší úroda základních zemědělských surovin. Ve většině případů je ale důležitějším důvodem růst ceny lidské práce, tedy vyšší mzdy v zemědělství a potravinářství, které rostou hlavně proto, že v Česku je nedostatek pracovníků a zvlášť chybí kvalifikovaná pracovní síla. A pokud je, je třeba ji lépe než dosud zaplatit.
Obyvatelé Československa i Česka jsou přitom na ceny potravin mimořádně citliví, a to přestože podle opakovaných a mnoho let se neměnících dat Evropského statistického úřadu Eurostat jsou potraviny v ČR šesté nejlevnější v rámci EU. Podle zatím posledních údajů mapujících rok 2015 (sběr dat v rámci celé EU, včetně jejich zpracování, jsou docela náročné, takže srovnávací údaje jsou k dispozici zhruba s dvouletým časovým zpožděním) dosahovaly ceny potravin v ČR 79 procent průměru EU, přičemž jde o porovnání cen bez slevových akcí. Ve skutečnosti jsou tak potraviny v ČR ještě o něco levnější také proto, že v žádné jiné zemi EU není tolik slevových akcí jak u nás.
To sice mnozí neradi slyší, ale jde o tvrdá ověřená data podle jednotné metodiky Eurostatu pro všechny členské země. Mimochodem ceny potravin v Německu jsou na 103 procentech průměru EU, což v praxi znamená, že v ČR jsou oproti Německu, s nímž se tak rádi srovnáváme, ceny v průměru o 23,3 procenta nižší. Samozřejmě, v Německu jsou také o dost vyšší platy, nicméně „kontrolní nákupy“, které čas od času nějaká organizace pro zvýšení své viditelnosti v ČR a Německu udělá, neposkytují obvykle objektivní údaje, pokud vyjde nákup u našich sousedů levněji. To samozřejmě při „troše dobré vůle“ vyjít může – i v Německu, stejně jako ve všech zemích EU se prodávají potraviny levné, „normální“ a drahé, což se týká všech potravinářských oborů.
Historie levných cen
Fenomén levných českých potravin byl přitom založen již v předlistopadových dobách – stát tehdy dotoval ceny potravin takzvanou zápornou daní z obratu, takže zboží kupované spotřebiteli v obchodech mělo nižší cenu, než byla jeho skutečná hodnota. I kvůli tomu přetrvává dodnes v preferencích spotřebitelů v ČR jako základní kritérium cena, a to navzdory výzkumům veřejného mínění, podle nichž spotřebitelé preferují kvalitu a tuzemský původ. Počet takových spotřebitelů sice každoročně mírně roste, ani náhodou ale nedosahuje třeba jen poloviny populace.
Z toho vychází i marketingová taktika nadnárodních obchodních sítí, které působí na našem území a jejichž konkurenční boj – i k jejich vlastní škodě – spočívá ve snaze nabídnout nakupujícím co nejlevnější potraviny. Především pak v kategorii zboží každodenní spotřeby, jako je chléb a pečivo, na jejichž nízké ceny lákají své zákazníky. Výsledkem je mimo jiné dlouhodobé podfinancování pekárenského oboru, který nemůže zvýšit ceny své produkce, protože pekárna, která by své výrobky příliš zdražila, by přišla o část svého odbytu, který by převzala levnější konkurence.
Mnoho desítek let trvající souboj o co nejnižší ceny nebo slevy ovšem dovedl všechny zúčastněné strany do cenové pasti. Výrobci potravin, ale i maloobchodní sítě se potácejí na hranici rentability a kvalita celé řady potravin upadá, protože výrobci se snaží, i na základě požadavků maloobchodu, vyrábět za nízké ceny, což často vede k nahrazování původních surovin levnějšími složkami potravin, na což doplácí spotřebitel. Ne že by se kvalitní potraviny v ČR nevyráběly, ale ty opravdu nejkvalitnější nemají tak široký okruh nakupujících, kteří by byli za ně ochotni zaplatit vyšší cenu. Proto tyto potraviny také nejsou tolik vidět.
Spotřebitel je král
Dalším důvodem, proč byly dosud potraviny v ČR v rámci EU poměrně levné, je Polsko. To je na tom totiž cenově z pohledu spotřebitelů ještě lépe než ČR, průměrné ceny potravin tam představují jen 63 procent průměru EU. Levnější z Evropy je už jen Makedonie (58 procent průměru EU). Právě z Polska se přitom do ČR dováží po Německu největší množství potravin, což drží nízko i ceny potravin u nás.
Jen pro zajímavost – na opačném konci žebříčku je Švýcarsko, kde jsou potraviny nejdražší (172 procent průměru EU), byť Švýcarsko není členskou zemí. Na Slovensku jsou ceny potravin vyšší než u nás (89 procent průměru EU), stejně tak v Rakousku – tam jsou dokonce o dost dražší (120 procent průměru EU) než v Německu.
Ceny potravin v naší zemi sice v posledních letech mírně rostou, ale většinou stále „jen“ zhruba na úrovni inflace. Teprve loni podražily meziročně potraviny a nápoje o 5,2 procenta. I to je přitom signálem, že tempo růstu cen potravin a nápojů se bude zvyšovat – a už k tomu vlastně dochází. Stát přitom neměl, nemá a nebude mít na ceny potravin žádný významný vliv – snad kromě cen alkoholických nápojů pomocí spotřební daně.
Zprostředkovaně se vliv státu projevuje pouze v míře byrokracie, která je u nás v řadě případů vyšší než v EU, takže lze říci, že při snížení byrokracie by mohly být naše potraviny levnější. Na druhou stranu je ale většina potravinářské byrokracie společná pro celou EU, takže zas tak velký význam by pokles tuzemské administrativy neměl. Spíše by v takovém případě šlo o obecné zlepšení konkurenčních podmínek našich výrobců. Tak či tak má ale hlavní slovo v cenách potravin spotřebitel.
Autor je agrární analytik.
