Proč politici a úředníci plýtvají a jak z toho ven
Dnes a denně se doslýcháme o neefektivním rozhodování politiků a úředníků ve státní správě. Zbytečné projekty, levné prodeje, drahé nákupy, neefektivní rozhodnutí, za které nikdo nenese odpovědnost. Tu se řeší kauza privatizace OKD, tu se řeší Opencard, tu se řeší zbytečně luxusní auta pro ministry nebo drahé kanceláře státních úředníků. Proč se ve veřejném sektoru tolik plýtvá? Odpověď je poměrně jednoduchá – ekonomické motivace.
O tom, jak se reprezentanti státu rozhodují při své dennodenní agendě, popsali ve 20. století slavní ekonomové analyzující fungování veřejného sektoru stohy papíru. Na jejich skvělé teoretické práce je dnes možné navazovat tisícovkami příkladů, které jejich koncepty potvrzují.
Autorem jednoho takového konceptu je slavný ekonom Milton Friedman. Ten se zamýšlel nad tím, proč politici a státní úředníci ve svých funkcích jednají neefektivně, i když třeba v soukromém životě dělají stran peněz naprosto racionální a efektivní rozhodnutí.
Své úvahy znázornil do jednoduché tabulky (tzv. Friedmanovy tabulky). Motivace šetřit odvozujeme od dvou aspektů – čí peníze utrácím a pro koho je utrácím – a jejich kombinace se pak projevuje v praxi rozdílným přístupem k výkladu slova efektivní.
Jak se rozhoduje reprezentant státu? | Pro koho utrácím peníze? | ||
Pro mě | Pro cizího | ||
Čí peníze utrácím? | Moje | I. | II. |
Cizí | III. | IV. | |
V kvadrantu I vidíme situaci, kdy jedinec utrácí vlastní peníze (zná jejich hodnotu, musel je sám vydělat) na uspokojení vlastních potřeb (zná přesně své preference, ví, co se mu líbí a co ne). Takové rozhodování, kterým je třeba nákup v supermarketu, bude zcela jistě velice efektivní, protože racionální jedinec eliminuje chyby a plýtvání, čímž chrání vlastní peněženku.
Naopak ve státní správě pozorujeme pravý opak výchozích podmínek – reprezentanti státu nerozhodují o vlastních, ale o cizích penězích, které utrácejí nikoliv pro sebe, ale určují je anonymním adresátům na základě své pracovní rutiny. Toto jednání popisuje kvadrant číslo IV., který je tak spojen s nejvyšší neefektivitou.
Jak z toho ven
Když se zamyslíte nad logikou věci, drtivá většina kauz nehospodárnosti ve veřejném sektoru, ať již jsou spojeny s utrácením prostředků (nákup majetku či služeb), nebo inkasováním prostředků (prodej státního majetku), má vysvětlení právě v této tabulce. V rozhodování státních institucí chybí účinná provázanost na „vlastní peněženku“ autora rozhodnutí, a proto se statisticky vyskytuje vyšší míra plýtvání.
Normativní ekonomie se samozřejmě nespokojí s konstatováním, že něco selhává a bude selhávat navěky, a nabízí řešení. Tím je implementace větší hospodárnosti ve veřejném sektoru a nastavení takových prvků správy a kontroly, které rozhodování v kvadrantu IV. co nejvíce přiblíží rozhodování v kvadrantu I. Zejména tím, že stanoví jasnou osobní odpovědnost za rozhodnutí – ta špatná musí jejich autoři rychle pocítit minimálně na vlastní peněžence.
Bohužel jde tato podmínka ruku v ruce s kvalitou justičního systému a rychlou vymahatelností práv a povinností. Ten tuzemský je dle mezinárodních žebříčků ekonomické svobody na tak špatné úrovni, že se ve státní správě vzdalujeme nejen od cíle „efektivně spravuji veřejné peníze, protože je to správné“, ale bohužel i od cíle „efektivně spravuji peníze, protože se nechci nechat zavřít“.
Právě kvůli chabé vymahatelnosti práv po odpovědných osobách se stále více objevují případy, kdy se z kvadrantu IV. namísto do kvadrantu I. transakce ve státní správě přesouvají do kvadrantu III. Problém není v silném a agresivním soukromém sektoru. Ale ve slabé a málo motivované státní správě. Dokud ji nezměníme, budou problémy přibývat.
