Beatnici. Baví mě to malé neporozumění kolem beatniků. Pod beatniky si obvykle představujeme známé literáty, kteří cestovali Amerikou křížem krážem a psali své novely na jedno nadechnutí. Podle anglického výkladu to nebyli beatnici, ale beatové. Beatnici byli jejich studentští fanoušci, kteří hltali beatovou literaturu. Na rozdíl od hrdinů se však nevydávali na stop, cestu obvykle zakončovali v nejbližší kavárně ve své hip beatnické čtvrti. Sám Jack Kerouac beatniky moc nedával. Přečtěte si jeho román Big Sur, není tam k nim zrovna uctivý. Ve druhé polovině padesátek už bylo v Americe přebeatnikováno. Ke slovu se dostal marketing. Magazín Playboy vyhlásil soutěž Miss Beatnik, zásilkové služby nabízely kompletní „beatnický balíček“, sestávající z kostěných brýlí, falešných vousů a paruky. Televizi opanovaly komediální skeče s potrhlými studenty v džínech, kteří pořád buší na bonga, mluví slangem a hulí trávu. • Zdroj: Repro z knihy Caroline Youngové Módní kmeny

Les Zazous. Francouzský fanoušek swingu. Nekompromisní floutek, Zazou, který se s ničím nepáral a nějaká náckovská okupace Paříže mu byla šumák. Les Zazous ve svých dlouhých oblecích, tříčtvrtečních kalhotách a barevných ponožkách vysedávali po kavárnách, kde popíjeli své oblíbené pivko s grenadinovým džusem a provokovali okolí. Ačkoli ve Francii panoval za války přídělový systém, Les Zazous se provokativně vystavovali ve svém okázalém oblečení. Kromě nicnedělání ale prokazovali i velikánskou odvahu. Když museli Židé navléci pásek s hvězdou, Les Zazous jej solidárně navlékli taky – ovšem opatřený dodatečnými nápisy, jako Les Zazous anebo Swing. Někteří k hvězdě dokonce přidali i obličeje nabarvené na černo. Vichistický režim si takové provokace samozřejmě nenechal líbit. Začalo to bitím, týráním a skalpováním přímo na ulicích a končilo v pracovních táborech. Mimochodem, k Les Zazous se řadil i pozdější existencialista Boris Vian.

Zoot suiteři. Bizarní široký oblek zvaný zoot suit spojoval americké fanoušky swingu – zoot suitery. Tento komický oděv se stal asi nejviditelnějším symbolem jazzového rebela čtyřicátých let. Klaunové, říkával o jeho nositelích Malcolm X, ale sám k nim svého času taky přilnul. Zatímco ve světě zuřila válka, v amerických velkoměstech se procházeli tito výstřední floutkové, většinou Afroameričané, Hispánci, ale také Filipínci, Italové a příslušníci dalších etnických menšin. Stávalo se, že zoot suiteři byli veřejně biti, zesměšňováni a za dohledu mužů zákona občas i lynčováni. To vše pod rouškou nedostatečného vlastenectví – ve skutečnosti však jenom proto, že byli krapet „jiní“ – a o barvu pleti šlo až v druhém případě.

Teddy boys. Vyrojili se v poválečné Británii, kdy ekonomika rostla, ale prostředí zůstávalo strnulé a šedivé. Se svými kokrhely na hlavě, dlouhým „edwardovským“ sakem a zálibou v americké hudbě si koledovali o skandál. Teddyové měli nemilou pověst mladých gaunerů a později i rasistů, protože to byli oni, kdo si koncem padesátých let vyšlápl na první přistěhovalce z někdejších britských držav v Karibiku (následné protirasistické pochody daly vzniknout slavnému londýnskému karnevalu ve čtvrti Notting Hill, jenž funguje dodnes). Na fotografii máme partičku Teddy boys z druhé poloviny sedmdesátek, z doby, kdy se rozhořel obří revival a nová generace celý vzhled posunula ještě o kus dál. Asi i proto, aby se ubránila výpadům punkerů, s nimiž byli tito teďáci často na nože.

Mods. Začátkem šedesátých let hudební průmysl v Británii pracoval na plné obrátky. Svou stylotvorností, vtipem a kvalitou začal udávat směr. Pozici nejstylovější britské subkultury teddyboyům zabrali elegantní floutci zvaní mods. Vlasy středně dlouhé a přísně sčesané dopředu, elegantní trojknoflíkové obleky šité podle italských módních žurnálů a skryté pod americkou vojenskou bundu (M-51 parka), zúžené kalhoty, pečlivě naleštěná obuv do špičky a nezbytný skútr Vespa nebo Lambretta s hromadou ozdobných zrcátek – tak vypadal nejmódnější styl, jenž připravil půdu pro celosvětovou britskou hudební invazi, beatlemanii a éru swingujícího Londýna.

Surfaři. Existovali surfaři a surfaři. Ti první čekali na svou dokonalou vlnu v sepětí s přírodou. Druzí pařili na plážových večírcích a jejich kontakt se surfem byl prostě jenom takový, že se s ním tahali po boku, případně jim čouhal z kufru auta. Na rozkvětu surfingu coby životního stylu v první polovině šedesátých let se výrazně podepsala populární kultura. Soundtrack k plážovým parties poskytli například Dick Dale s kapelou Del-tones, a hlavně The Beach Boys, kteří se stali symbolem surfařů (třebaže surfoval údajně jenom jeden člen kapely). O obřím vlivu surfingu svědčí i to, že za jednu z nejslavnějších surfařských kapel platili The Thrasmen, pocházející z Minneapolisu na americkém Středozápadě. Tedy z vnitrozemského státu s obřími prériemi, kde v zimním období teploty běžně klesají pod dvacet stupňů pod nulu.

14 Fotogalerie

Provokatéři,kteří pohnuli světem

Tomáš Otta

26. října 2017 · 00:15

Pankáči, modisté, teddy boyové, hippies, gotici… Bývaly doby, kdy mladí lidé prokazovali náklonnost k oblíbené hudbě a svému „kmenu“ hlavně tím, co nosili na sobě. Opakuje se to jako přes kopírák. Každý módní kmen měl stejný osud. Nejdřív jej mainstream odsoudil, pak pro něj našel jméno, následně zesměšnil – a obratně zobchodoval.