Sex s Picassem: Ryba laskající dívčí ohanbí aneb Umělecky nejhodnotnější obálka v dějinách Reflexu
Když jsem v únoru roku 2001 zjistil, že v Paříži bude výstava Picasso erotický, okamžitě jsem se vydal za šéfredaktorem Petrem Bílkem. Šel jsem rovnou, jako vždycky bez objednání. Na formality si pan doktor nepotrpěl. Vysvětlil jsem mu, jak je — vzhledem k soustavné péči Reflexu o takto laděné výtvarné umění — důležité o výstavě referovat. Tušil jsem, že bychom mohli získat výjimečně výbušný materiál.
O Picassovi se sice vědělo, že byl celoživotní drtič ženských srdcí, erotoman a upřímný milovník nevěstinců, ale expozici, která by jeho zálibu ukazovala, se rozhodl připravit až Jean Clair, ředitel Picassova muzea, jako připomenutí stého dvacátého výročí umělcova narození. Právě s Jeanem Clairem jsem několik let předtím pro Reflex pořídil rozhovor nazvaný Picasso byl monstrum (RX 1/1997), který vzbudil v uměleckých kruzích jistou pozornost, neboť Clair se v něm jednoznačně přikláněl k „ručnímu pohonu“, tedy k tradiční malbě či sochařství; postkonceptuální tendence, jež na konci dvacátého století umění ovládaly, považoval za přechodný snobismus.
Měl pravdu, ředitel. I vzhledem k tomu šéfredaktor souhlasil s mou cestou do Paříže. V daném ohledu byla Bílkova velkorysost nepřekonatelná. Navíc byl frankofil. Výstava se uskutečnila od února do května v galerii Jeu de Paume, ve známé Míčovně, a viděl jsem na ní více než tři stovky obrazů, vesměs velmi krásně divokých, brilantně provedených, až do pozdního věku Mistra vedených pevnou rukou. Přehlídka souloží v těch nejrozmanitějších stupních stylizace! Nejel jsem se ale jen kochat.
Podstatné bylo, že jsem v tiskovém oddělení obdržel desítku reprodukcí, jež bylo možné – bezplatně! – použít při referování o výstavě. Když jsem si je prohlédl, bylo zřejmé, že jde o poklad svého druhu. V Praze jsem vše předložil šéfredaktorovi. Ani jsem mu nic nemusel vysvětlovat. Následně pro článek Picasso: 336x sex vyčlenil v Reflexu sedm tiskových stran, a především rozhodl, že obálku ozdobí kresba Makrela s motivem dlouhovlasé nahé dívky s rybou laskající její ohanbí.
Picasso ji nakreslil v roce 1903, když žil na Montmartru a začínalo se hovořit o jeho genialitě: čtyři roky poté namaloval Avignonské slečny, jež způsobily převrat v moderním umění. Jsem přesvědčen, že z uměleckého hlediska to byl nejhodnotnější titul v dějinách Reflexu.
Celé vydání si můžete přečíst zde >>>
