Jágrův deníček: Kde je v NHL nejlepší led, jaký měl vztah s Ivanem Hlinkou a bál se někdy nastoupit do hry?
Jeden z nejlepších hokejistů všech dob Jaromír Jágr slaví padesátiny. K této příležitosti přinášíme přepis sloupků, které pro Reflex před 21 lety psal. V těchto unikátních materiálech můžeme nahlédnout do zákulisí NHL i Jágrova osobního života v době, kdy byl na vrcholu své kariéry. Další pokračování budou vycházet po celý tento týden.
Pokračování 2 / 5
9. 11. 2000
Každý týden vám budu na tomto místě sdělovat svá moudra. Ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, už může být všechno jinak, neboť vzhledem k uzávěrce musím všechno psát týden dopředu. Například teď je pátek, jsem na druhé straně Severní Ameriky, ve Vancouveru, a za chvíli nastupujeme proti domácím Canucs. Vy dostanete Reflex ve čtvrtek, takže to už budeme dávno doma z prvního letošního "tripu" a za sebou budeme mít další zápasy. To jen na vysvětlenou, pokud budete mít pocit, že mluvím o něčem, co už se dávno stalo.
Před týdnem jsem zažil nejhorší porážku ve své kariéře, ale dnes, v prvním sloupku, se k ní nechci moc vracet. Nejsme totiž v dobré situaci a také mně osobně není nejlépe. Až do odletu do San Jose jsem ležel se zánětem průdušek v posteli. Nechodil jsem na tréninky, jen jsem se potil. Doktor mi předepsal antibiotika na pět dní a chvíli potom jsem šel na očkování proti chřipce. To byla asi chyba, protože na očkování musíte být zdravý. A teď mám pocit, že se mi to vrátilo. Nechtěl jsem hrát už proti New Jersey. Cítil jsem se slabý, ale byl to důležitý zápas, a tak jsem to chtěl zkusit.
Po první třetině jsme prohrávali 0:4 a mně bylo hrozně. Měl jsem horečku, neudržel jsem se pomalu na nohou, a když jsem se dopotácel do kabiny, začal jsem se svlékat. "Trenére, už nemůžu dál, je mi strašně," říkal jsem Hlinkovi a pokračoval ve svlékání. V kabině bylo ticho. Hlinka se na mě dlouze podíval, aniž by řekl jediné slovo, se zase otočil zpátky. V tu chvíli jsem se opět začal oblékat. Nepotřeboval mě nijak přesvědčovat. Bylo jasné, že nevyhrajeme, dokonce jsme začínali tušit, že se rodí debakl, ale věděl jsem, že je v tom prostě nemohu nechat. Tak jsem si to vytrpěl až do konce. Když se daří, tak jsou "road tripy" zábavou. Pořád samá legrace, když se hraje v Kalifornii nebo na Floridě, tak můžeme na golf, čas strávený společně tu pohodu jen umocňuje. Ale když se prohrává, tak je to přesně opačně. A my jsme odjeli ven po hrozném debaklu.
A navíc jsme v San Jose prohráli hloupým gólem těsně před koncem. Z teplého San Jose jsme odletěli do Vancouveru, a když jsme přišli na trénink, byla v hale taková zima, že jsem si musel ovázat hlavu ručníkem a teprve pak nasadit helmu. Barnaby se mi smál, že vypadám jak Saddám Husajn. Ale takhle to chodí. Sotva se mi udělá lépe, hned nás musí dát do téhle ledničky. Za normálních okolností bych měl asi radost, ve Vancouveru a Calgary hraju moc rád, protože tady mají vůbec nejlepší led z celé NHL. Takže vám puk nepřeskakuje hokejku, když zkoušíte kličku, jako třeba na Floridě. I když, pravda, často to nemusí být tím ledem.
Pokračování 3 / 5
16. 11. 2000
Za chvíli hrajeme v New Jersey proti domácím Devils a já mám náladu pod psa. Nejvíce mě rozčilily články v novinách, podle nichž mám spory s trenérem Hlinkou. Větší nesmysl si snad nikdo ani nemůže představit. To, o čem sdělovací prostředky informovaly jako o "schůzce za zavřenými dveřmi", byla ve skutečnosti krátká debata deseti hráčů, kteří spolu nastupují. V NHL se totiž obyčejně střídají obranné dvojice s útočnými trojicemi. Jsou tedy tři dvojice obránců a čtyři trojice útočníků.
My ale hrajeme tak, že obránci v prvních dvou řadách hrají pořád se stejnými útočníky. Tak jsem jim řekl: "Domluvte se, co má kdo na starost, kdo bude bránit, kdo kam najíždět a podobně." Kdo jiný by jim to měl říct než kapitán? A novináři z toho udělají revoltu proti trenérovi. Taková blbost. A přitom se nemůžu nijak bránit. Proto jsem volal do Mf Dnes, abych to alespoň trochu vysvětlil. Štve mě to hlavně kvůli Hlinkovi. Hrozně si ho vážím, dá se s ním komunikovat, pokud je nějaký herní problém, tak si to vysvětlíme a všechno je v pořádku. Ale když si přečtete noviny, tak máte pocit, že se snad pořád hádáme. Je mi z toho smutno.
Na druhou stranu ovšem musím poznamenat, že jsem herně naprosto tragický. Chřipka a zánět průdušek mě dost oslabily a nemůžu se dostat do tempa. Když nemám sílu v nohou a špatně bruslím, tak se snažím zapojit jiné části těla, dalo by se dokonce říct, že bruslím tělem. Ale pak mám problémy zase někde jinde. Je to přesně tak, jak o tom mluví Honza Železný. Když má někdy problémy s ramenem, snaží se házet "přes záda" a pak je úplně rozhozenej. Podobně se cítím i já.
S Philadelphií jsem měl podle statistiky sedm střel na branku. Nevím, kde to vzali. Asi mi museli počítat i střely z rozbruslení. Také jsem tam měl v kolonce "hits" jedničku. Což znamená, že jsem někoho pěkně trefil. Tak to už vůbec nevím. Leda že by tam počítali to, jak jsem se při rozbruslení srazil se Stračenou. Brzy už vám budu posílat sloupek v pondělí. Teď je teprve pátek a ve dvou dnech hrajeme dva zápasy.
Z New Jersey se vracíme domů v sobotu, hned ve stejný den nastupujeme proti Edmontonu a ještě v sobotu odlétáme do Colorada. Doufám, že v té době už budu mužstvu něco platný. Teď mám velkou krizi, která přišla v nejnevhodnější dobu. A také smůlu. Kamera mě zabere zrovna v době, kdy se nejvíce vztekám, a druhý den se dočtu v novinách, jak je nepochopitelné, že se zlobím, když mužstvo vyhrává. Ale já bych chtěl spoluhráčům k tomu vítězství také pomoct. To se přece ode mne očekává, nebo ne?
Pokračování 4 / 5
23. 11. 2000
Hlásím se vám opět s mírným zpožděním. Tentokrát ze St. Louisu. Už pomalu ani nevím, jak to vypadá doma. Jsme pořád na cestách. Přiletěli jsme sem z Colorada dva dny před zápasem. To je neobvyklé. Obyčejně cestujeme den před utkáním, jdeme na večeři a hned po zápase zase letíme. Tentokrát si vedení asi řeklo, že by nemělo smysl vracet se domů, takže jsme tady. Upřímně řečeno, ze žádného města nikdy nic nevidím, ale v St. Louisu jsem byl před deseti lety, hned po draftu. Dokonce jsem vyjel výtahem i na ten pověstný oblouk, který symbolizuje "bránu na západ". Bylo to symbolické dvojnásob. Na Západ jsem tehdy tak trochu odcházel i já.
Vzpomněl jsem si na to i proto, že jsme v St. Louisu měli "rookie dinner". Tady je takový zvyk, že každý nováček musí zaplatit večeři pro celé mužstvo. Na takové večeře se vždycky těším, během nich je hodně uvolněná atmosféra - možná rozumíte, co tím chci říct. Proto se také nikdy nekonají den před zápasem, snad i proto jsme do St. Louisu přijeli den dopředu. Radost z ní nemají jen nováčci - její hlavní aktéři. Taková večeře totiž vyjde na třicet tisíc dolarů. Prostě, večeře za milión. Nejhorší je, když je v týmu nováček jenom jeden. Ten se pak pěkně prohne. Letos se o to ale podělil Kraft, Melichar a Šimíček, takže je to moc nebolelo. Navíc, v mužstvu je pohoda, nejsou tu žádní pitomci. Ale pamatuji si, že jeden můj bývalý nejmenovaný spoluhráč si během těchto večeří objednával víno třeba za několik tisíc dolarů ...
Už se pomalu těším zpátky. Na cestách nejvíce nesnáším balení a vybalování. Před zápasem je rozbruslení, pak jedeme na hotel, kde je pro nás v salónku přichystán oběd ve formě švédských stolů. Potom jdeme na několik hodin spát. Odjezd autobusu na stadión je třeba ve čtyři, já se probudím v půl čtvrté, objednám si kávu a něco lehčího, najednou si uvědomím, že se musím sbalit. Naházím všechno do tašky a jen tak tak stíhám odjezd. To mě štve. Soustřeďuji se na zápas, a ještě s sebou musím tahat tašku, neboť pak jedeme rovnou na letiště. A když hrajeme na "tripu" tři zápasy, tak se s kufrem tahám vlastně pořád. Kdybychom tak hráli jenom doma. Spoluhráči mi teď říkají Mrazíku. Jako že jsem "cold". To je takové označení pro hráče, kterému se nedaří, na rozdíl od "hot".
Trochu to samozřejmě zlehčuji, ale určitě nehraju tak, jak bych chtěl. Snad se to zlepší. Důležité je, že jsme se trochu chytili a v poslední době nám to celkem jde. Hlavně proto, že nám pomáhá třetí lajna. Hlinka mě pořád uklidňuje a říká, abych byl trpělivý, že to přijde. Má na mě blahodárný vliv, pořád je z něj cítit takový zvláštní klid. Nesmí být ovšem před zápasem. To si sotva zapálí cigaretu, jak se mu klepou ruce.
Pokračování 5 / 5
30. 11. 2000
Ve svém sloupku se obvykle snažím trochu vám pootevřít dveře do NHL. Doufám, že moje řádky jsou zajímavé ipro lidi, kteří se o hokej normálně nezajímají. Někdy mám do vyprávění hodně chuti, někdy méně, tak už to bývá. Teď jsem trochu otřesen. Hráli jsme doma s Carolinou a Kovaljova trefil holí obránce David Karpa tak nešťastně, že náš hráč málem přišel o oko. Dostal hokejkou přímo do očního oblouku a náš doktor po zápase říkal, že kdyby to šlo jen o milimetry vedle, tak bylo zle. Stalo se to těsně před koncem, zbytek zápasu už jsem se raději nikam nepletl. Nikdy jsem nešel do zápasu s tím, že se bojím. To bych asi vůbec nemohl hrát. Jakmile to začne, na všechno zapomenu. Navíc jsem už také schytal pěkných pár ran a jednu nepříjemnou utržil i v tomto zápase.
Obránce hostů Ozolinš vypálil golfákem, a jak protáhl hokejku nad ramena, trefil mě do nosu. Vlastně jsem to dostal mezi nos a zuby. Okamžitě mi vytryskly slzy a šlo ze mě krve jako z vola. Chvíli jsem měl samozřejmě chuť jít se svléknout, ale za pár minut to bylo dobré. Krev vždycky přestane téct. Zuby bolí pár dní a je klid. Jiná zranění jsou horší. Vždy jsem se nejvíce bál právě o oči. Už od mládí nosím plexisklo, v dorostu byla samozřejmě povinná drátěná maska, ale vždy jsem si oči nějak chránil.
Jedna z fám, která o NHL chodí, je, že se nošení plexiskla považuje za něco potupného. Že třeba hokejoví bitci na vás volají: "Nejdřív si pěkně schováš obličej a pak jdeš do bitky. To seš hrdina!" To už vůbec neplatí. Každý si uvědomí, že zdraví je nejpřednější. Hodně hokejistů začalo plexisklo nosit až poté, co se jim něco stalo. Třeba Ron Francis, s nímž jsem dlouho hrával. Teď vlastně nastoupil za Carolinu proti nám. Dostal kdysi pukem do obličeje a doktoři mu řekli, že přijde o oko. Dva týdny ležel v nemocnici. Naštěstí se doktorům podařilo mu oko zachránit. Ale na led už bez plexiskla nevlezl. Nejvíce špatně je mi, když teče krev po bitce. Zranění vyplývající ze hry k hokeji patří, ale bitky mi nikdy příliš nevoněly.
Nejhorší to snad bylo, když se do sebe pustil náš obránce Frank Leroux s Twistem. Leroux už za nás nehraje, byl to takový hodně vysoký, trochu neobratný, ale potřebný obránce. Twist má stále pověst zabijáka. Byl to duel doslova na život a na smrt. V jednu chvíli se oba přestali krýt a Leroux, protože měl delší ruce, Twista trefil. Byla to taková pecka, že mu roztrhla půlku hlavy. Musel jsem se otočit. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, jestli vyhrál náš hráč, nebo ne. Bylo mi z toho špatně. Myslím, že z toho všeho lze poznat, že se do bitek raději moc nepletu. Dnes jsem moc veselý a vtipný asi nebyl, že? Schovám si to na příště.
