Jágrův deníček: Místo Jardy mají rány schytat bitkaři, i přes to se ho soupeři podařilo zranit
Americký hokej je od toho evropského hodně odlišný, to dnes ví skoro každý. Ale detaily taktiky pěstních soubojů, jak vybrat správného bitkaře, nebo jak probíhá domluva před akcí přímo na ledě, to už zná málokdo. I o tom píše Jaromír Jágr v únorovém vydání jeho 21 let starého deníčku, jehož další pokračování budeme vydávat i po zbytek tohoto týdne.
Pokračování 2 / 5
1. 2. 2001
Tak už je to tady. Naši bitkaři o sobě dávají vědět. Už ve třetí minutě zápasu s Atlantou se do sebe pustili Barnaby a Hordichuk a tři minuty poté Stevens a Staois. Hordichuk se pak začal navážet do dalšího našeho "zlého muže" - Tibbettse -, pořád ho pošťuchoval a říkal mu: "Příště si to rozdáme." Tibbetts to nevydržel a ve chvíli, kdy stál Hordichuk na střídačce svého týmu, mu jednu vrazil. Možná dostane trest, ale už jsme ztratili pověst týmu, kterému každý nabančí. Bylo mi líto Jirky Šlégra. Nemá to teď jednoduché.
Odešel z mužstva, kde se cítil dobře a ještě před rokem patřil k obráncům, na něž se spoléhá. Byl vyměněn za právo volby v příštím draftu, což mu určitě také nepřidalo. Dostal se do mužstva, které nemá šanci postoupit do play-offs, po jeho příchodu Atlanta ještě nevyhrála, a když se vrátil do Pittsburghu, kde strávil tři a půl roku svého hokejového života, tak navíc ještě dostane jeho mužstvo pět branek a on má na dvou z nich svůj podíl. Takový je ale hokej. Věřím, že se štěstí na Gumu zase brzy usměje.
Tento víkend se hraje All-Stars game v Denveru. Nemám tyto zápasy příliš v lásce. Raději bych doma trénoval, ale je to odměna našim fanouškům, a navíc, pokud od nich dostávám tolik hlasů, je mou povinností přijet. Ani mi to nevadí, vždyť co bychom byli bez příznivců. Nejhorší vzpomínky mám na zápas v New Yorku. Tehdy jsem soutěžil s Fjodorovem o nejrychlejšího bruslaře. Tyto soutěže mají jeden problém. Neustále se nastupuje, pořád nějaké ceremoniály, pak to všechno začne a hráči se ani nestačí rozcvičit. To se stalo v New Yorku. Najednou nás volali na start, postavil jsem se a na výstřel vyrazil. Hned jsem ucítil ostrou bolest v tříslech a tři týdny jsem byl bez hokeje.
Generální manažer Craig Patrick se mohl zbláznit. Jinak je tady dobrá atmosféra. Sejdou se totiž hráči, kteří se vzájemně uznávají a na ledě se moc nemlátí. Moc rváčů mezi nimi není, oni mají svoji vlastní ligu. Pár výjimek se však najde. Jednou se těsně před utkáním Hvězd do sebe pustili Brown a Neely a při All-Stars spolu nastoupili v první řadě. Do Denveru se určitě těším, měl bych tam jet s Andreou a bude to určitě posledních pár klidných dní před bitvou o postup do play-offs. Stále tam totiž nejsme.
Pokračování 3 / 5
8. 2. 2001
Když jsem minulý týden psal o utkání Hvězd, netušil jsem, že se do Denveru nakonec nepodívám. V posledním zápase doma jsem se totiž zranil a musel se omluvit. Píši tyto řádky ještě před samotným zápasem a nechci mluvit o tom, co mi vlastně je. To je v NHL celkem obvyklé. Když se totiž soupeř dozví, že máte například problémy udržet v ruce hokejku, můžete vzít jed na to, že vás do ní při zápase nejméně desetkrát praští. Stalo se to tak, že jsem dostal u mantinelu puk a snažil se rozehrát. Vůbec jsem si nevšiml hromotluka Fedorenka, jak se na mě řítí, a když mě trefil, normálně jsem se rozplácnul na mantinelu. Ještě jsem se udeřil hlavou do plexiskla a měl jsem slabý otřes mozku.
V momentě, kdy jsem padal na zem, vystartoval na Fedorenka Kevin Stevens a z naší střídačky ještě náš největší "zabiják" - Oliwa. Rozpoutala se pořádná bitka a Fedorenko odjel s tržnou ránou do šaten, ale já jsem o sobě moc nevěděl. Ještě jsem dohrál druhou třetinu, ale v té závěrečné už jsem nenastoupil. Hned druhý den mi volá Kip Miller. "Tak se tady měj hezky, šoupli mě na farmu," povídá. Měl jsem po náladě. S Kipem nám to na ledě šlo, zvláště dříve, ale chodili jsme spolu občas taky do baru a jako společník byl rovněž skvělý. Bylo mi to líto. "A to ještě nevíš, že Barnaby je už v Tampě," dodal Kip. Nevěřil jsem vlastním uším. Nečekal jsem to tak brzy.
Věděl jsem, že Barny je nespokojen a že chce hlavně hrát, ale myslel jsem si, že ještě dostane šanci. Šanci dostal, ale v Tampě. Byl to dobrý kluk, který mi mnohokrát přišel na pomoc, když mě někdo řezal. Ale v Pittsburghu už v poslední době chodil na led jen sporadicky a sám požádal o výměnu do jiného mužstva. "Líbí se mi tady, chtěl bych tu zůstat, ale zároveň chci hrát. Proto bych byl rád, kdybyste mě někam vyměnili. Bude to pro mě lepší," řekl Barny vedení a klub mu teď vyhověl. Jinak u mě byl doma Ivan Hlinka s Františkem Černíkem.
Ptali se mě závazně, zdali chci hrát na olympijských hrách. A já jsem jim závazně řekl, že chci. Vlastně už jsem o tom mluvil s Augustou na začátku soutěže. Pro mě je reprezentovat velkou ctí. Uvědomil jsem si jednu věc, která mě pobavila. Pokud nastoupíme ke svému prvnímu zápasu 14. února, bude to pro mě zvlášť výjimečné. Tento den mi totiž bude, bohužel, přesně třicet let.
Pokračování 4 / 5
15. 2. 2001
V uplynulých týdnech jsem se vám snažil přiblížit život v našem týmu, který má prvního evropského trenéra v historii NHL a do něhož se vrátil nejlepší hráč ze všech, kteří kdy vzali do ruky hokejku. Děkuji všem, kteří mě rádi čtou, snad vám moje povídání připadá zajímavé. Zároveň se omlouvám nespokojeným pisatelům - věřím, že přes zjevné rozladění dosud mé sloupky nějak přežili. Byl jsem Reflexem požádán, zdali bych čtenářům tohoto časopisu nepřinášel zajímavosti z prostředí, které je většině z nich jistě poněkud vzdálené. Dělal jsem a dělám to rád, negativní odezva na mé vyprávění mě samozřejmě mrzí. Těším se na play-offs a pamatuji si hlavně dva momenty, jež atmosféru v mužstvu výrazně změnily.
Když jsem požádal o trejd, zavolal mi generální manažer Craig Patrick, že by se mnou Mario rád mluvil. "Co kdybych ti sehnal hráče, který by ti pomohl?" říká mi Mario. "Toho nezaplatíš, dobří hráči stojí moc peněz," odpovídám mu. Podíval se na mě a jen jakoby náhodou utrousil: "A co kdybych to zkusil sám..." To bylo tři týdny před tím, než oficiálně oznámil, že se vrací. Vždycky si to budu pamatovat stejně jako situaci na střídačce v zápase s New York Islanders. Hráči soupeře jezdili před naši střídačku a otevřeně nám vyhrožovali: "Uvidíte, co se vám stane, sotva vlezete na led." Takhle zjevně se nám ještě nikdo nevysmíval.
Ostrované dobře věděli, že v našem mužstvu není nikdo, kdo by se jim otevřeně postavil. Mario to všechno ze střídačky pozoroval. Mario nikdy nekřičí. Když hrál kdysi vynikající Zubov při přesilovkách moc na sebe, Mario řekl jenom: "Hm." A druhý den s námi už Zuby nebyl. Teď také nic neříkal. Pamatuji si to dobře, protože seděl vedle mne. Pak se ke mně otočil a jen poznamenal: "This is no respect. Party is over." A zábava byla skutečně u konce.
Druhý den přišli tři zabijáci. I když se to všechno stalo už dříve, vracím se k tomu úmyslně, neboť tady se asi rodila správná skladba našeho týmu. Před necelým týdnem jsme hráli s New Jersey Devils, jedním z nejlepších týmů NHL, a otočili jsme prohraný zápas. Před chvílí přišel do kabiny jeden z největších vtipkařů, obránce Bergevin, a řekl: "Chlapci, pokud budu hrát tak jako teď, tak se dostaneme nejméně do finale." Všichni jsme se smáli, ale napadlo nás, že se možná rodí jeden krásný příběh. Snad nám to vyjde, držte nám palce.
Pokračování 5 / 5
1. 3. 2001
Nejprve bych chtěl poděkovat čtenářům Reflexu za podporu, změnil jsem své rozhodnutí a pro všechny, které to zajímá, budu psát své sloupky do konce letošní sezóny. Prožíváme teď takové divné období. Do konce základní části chybí asi dvacet zápasů a hraje se o všechno a o nic zároveň. Nejhorší je nastupovat proti mužstvům, jimž o nic nejde. Často zkoušejí nové, mladé hráče, kteří hrají jako o život, a mnohdy se rodí překvapivé výsledky. Silná mužstva totiž mají tendenci je podcenit a pak se všichni diví, co se na ledě děje.
U nás by se to asi připisovalo jiným vlivům, což tady ovšem nepřipadá v úvahu. Jsou však zápasy, které na nás opravdu dolehnou. Asi před deseti dny jsme hráli s Coloradem a prohráli jsme 1:5. Říká se, že každá porážka je k něčemu dobrá, ale tahle nás dostala. Předtím jsme se bavili o tom, jaké bychom mohli mít šance ve Stanley Cupu - a najednou bum. Ani jsme si neškrtli. Úplně nás přejeli. Jako zrcadlo nám ukázali: "Hoši, tak takhle na tom jste." Už před zápasem jsem ale cítil, že to nebude ono. To se pozná už při rozbruslení, nohy jsou těžké, do ničeho není chuť a pak se podíváte na druhou stranu a vidíte, jak tam hráči soupeře lítají. Pak si říkáte, jak to bude asi vypadat. Před zápasem jsem se svěřil Martinu Strakovi. "Dnes to nevidím moc dobře," povídám mu. "Hlavně abychom neprohrávali v páté minutě 2:0," odpovídá Stračena.
Vlezli jsme na led a za pět minut to bylo 2:0. Naprosto jednoznačný zápas, v němž by nám nepomohl ani tak slavný a všemi uznávaný kouč, jakým je Jaroslav Holík. Ivan Hlinka zatím zůstává klidný, ale je pravda, že nás má často i on plné zuby. Hned pár dní nato jsme měli trénink a nacvičovali jsme přesilovku. Vůbec nám to nešlo. "Tak jedem, jedem, ještě to zkusíme!" volá na nás trenér a hop - Kovaljov nechytil puk. "Tak znova, jedem!" křičí Hlinka a Kovy to zase minul. To už jsme se začali smát. V příští vteřině nechytil puk Straka. "Tak teď Lanýž, jedem znova," nevzdává to trenér. Poslal jsem Langovi přihrávku, ale jemu to přeletělo hokejku a to už jsme vybuchli smíchem. A odnesl to Lanýž. "Běž si domů číst ty svoje anekdoty, když se pořád směješ," soptil Hlinka. Někdy je to s námi opravdu těžké. Náš humor může být občas i drsný, ale o tom zase až příště.
