Kecy a politika: Jaký byl duch devadesátých let?
Seriál České televize s názvem Devadesátky o kriminálním polosvětě prvních polistopadových let vyvolal velkou debatu, jaká vlastně byla devadesátá léta. S malým zpožděním do této debaty vstoupil také podcast Kecy a politika.
Devadesátky se rozpadají do dvou etap. Léta 1990–1992, což bylo období, kdy padl starý režim a nový ještě nevznikl. Byla to éra plná svobody, každý den přicházela nějaká přelomová událost, vznikaly a zanikaly tisíce projektů. Na jedné straně to byly dva roky, kdy lidé měnili zaměstnání a životy, což odrážel dobový slogan firmy Toyota s heslem „Nic není nemožné“. Na druhé straně stará pravidla zanikla a nová vznikala pomalu, takže ve společnosti bylo hodně anarchie a řada lidí to mentálně nezvládla. Režisér Miloš Forman to přirovnal k situaci, kdy zvířátka jsou vypuštěna ze ZOO a část se jich do klece znovu vrátí, protože je děsí svoboda. Byla to éra mentálního přenastavování z autoritativního řízení společnosti na demokratické.
První éra devadesátek se odehrávala v dnes už neexistujícím státě s názvem Československo. Rozdělením na Českou a Slovenskou republiku končí první porevoluční doba. Obsahem let 1993–1998 byly ekonomické změny, restituce (návrat majetků a půdy), privatizace podniků a vytváření standardních pravidel. V té době byl silný étos podnikání, všude byl cítit společenský optimismus, který nebyl dvacet let předtím ani dvacet let potom.
V té době se společnost štěpila ve třech liniích. Část lidí snila o třetí cestě a vytvoření tzv. demokratického socialismu. Tento program nesla skupina reformně komunistických ekonomů, která dlouhodobě obhajovala koncept tzv. třetí cesty mezi socialismem a kapitalismem, kdy vedle sebe budou různé druhy vlastnictví.
Proti nim stála skupina tehdy mladších ekonomů v čele s Václavem Klausem, jež usilovala o návrat standardních tržních vztahů, založených na soukromém podnikání. Srovnáním vývoje v Polsku, Maďarsku a koneckonců i na Slovensku je vidět, že různé metody odstátňování firem a majetků nakonec skončily stejně — ustavením kapitalistického systému.
Dodnes je také cítit sentiment po společném státě se Slováky. Nabízí se otázka: šlo státoprávní jednání uhrát lépe a zachovat Československo? Hned v prvních měsících po revoluci bylo jasné, že Češi i Slováci jinak čtou svoje dějiny. Všechny nedořešené spory a konflikty jak z dob první republiky, tak komunistického režimu vyplavaly na povrch. Po listopadu 1989 se tehdejší prezident Václav Havel snažil vytvořit nový model vztahů obou národů. Nebylo týdne, aby se reprezentace Česka a Slovenska nesetkávaly na nějakých neutrálních místech a nevytvářely ústavní koncepce společného státu. Mezi občany z obou zemí se vžil pojem „cestování po hradech a zámcích“. Novou ústavu se nakonec vytvořit nepodařilo a po volbách v létě 1992 nové reprezentace obou zemí uskutečnily to, pro co se v západní odborné literatuře vžil pojem „sametový rozvod“.
Podle autorů podcastu Kecy a politika skončila devadesátá léta v době, kdy média a veřejný život ovládla garnitura s vazbami na komunistický režim a obrazovky televizí zdominovali normalizační baviči. Byla v tom určitě také únava z velkých dějin, které se Českem devadesátých let přehnaly rychlostí orkánu. Jestli z devadesátek něco zbylo do dneška, tak to je silně prožívaný pocit svobody. Autoři podcastu Kecy a politika si myslí, že jedním z plodů této atmosféry byly protibabišovské demonstrace na pražské Letné v létě 2019, jichž se zúčastnilo dvakrát tři sta tisíc lidí. Toto vystoupení ukázalo, že změna je možná a že ji mají v rukou lidé, kteří jsou v dostatečném počtu schopni vyjádřit svůj názor. A to je asi nejsilnější dědictví devadesátých let.
