Do zaječích do Brežněvsi
V proudu televizních pořadů z minulých let a desetiletí, který nás na ČT 2 zaplavoval po celý čtvrtek 1. května, se mihnul jeden dokonalý i dokonaný symbol našich nedávných dějin. Nedlouho po okupaci v srpnu 1968 přijali podle dobové televizní reportáže lidé s hrdostí nové symbolické jméno pro svoji ves ve středních Čechách: Brežněves.
A hrdě také na kameru líčili, jak jim sovětší vojáci pomáhali svážet z pole brambory, opravovat stroje, nebo jak dokonce svoji těžkou techniku použili na zbudování cesty kolem družstva. Popili s nimi, pobratřili se. Ti vojáci, to byli samí nesmírně upřímní, otevření a milí lidé. Tak tohle vykročilo z řady jiných loyálních, zinscenovaných a zbabělých projevů té doby.
Ale má to minimálně tři další stránky, které mi připadají tak vcelku dokonalé. Nejprve – ta ves se jmenovala a i dnes jmenuje Zaječov. A k tomu není co dodat. Snad jen to, že inscenovat takovou velkolepou zradu v obci s takovým názvem je možné snad zase jenom v Čechách, je v tom cítit kus jakési odbytosti, nedotaženosti nebo latentního, ale opravdu velmi maličkého, sebeironického vzdoru.
Dále – ten název Brežněves byl nejprve hanlivý, objevil se na jedné zdi krátce po okupaci právě proto, že někteří místní zřejmě až příliš horlivě vítali okupanty. V reportáži padla i zmínka o tom, že se našlo ve vsi pár takových, kteří odmítali brambory z pole svezené ruskými vojenskými vozy. Takže na začátku byl protest. Rok, dva po okupaci, kdy vznikal televizní dokument, byl už název poctou, i navzdory rozkladným živlům. A kde těm byl konec?
A konečně: téměř nikdo, kdo tam tehdy nebyl, nebo nezažil podobnou situaci, nebo alespoň neprožil okupaci už jako dospělý člověk, nemá jasnou představu o motivacích těch lidí z Brežněvsi a o tom, co se tam vlastně dělo. Pro celou generaci střední a mladší to je věc důvěry ve vysvětlování historiků a publicistů a učitelů a rodičů. Co se tam stalo? A kolik lidí opravdu vítalo nový název s pýchou a okupační vojsko s otevřenou náručí? Na kameru jich mluvilo tak deset, možná patnáct. A kolik lidí to dělalo z kariérismu, a kolik bylo proti, jen nebyli vidět, a čeho reálně se mohli bát ti, kteří se na frašce odmítli podílet? Jenom svého strachu, ztráty zaměstnání, fyzických útoků, problémů svých dětí třeba se studiem, nemožnosti kamkoliv vycestovat, uvěznění…? A podle jakých kritérií lze jejich strach vážit, klasifikovat a soudit?
Jenom dva pracovní závěry, spíš náměty: přes všechen hnus, který z té reportáže odkapával, by bylo nespravedlivé dospět k závěru, že se celý národ po srpnu 1968 změnil na Brežněves. A za druhé: ano, Zaječov to rozhodně byl. To v každém případě. A myslím, že stále je. A asi ještě nějakou dobu i bude.
