Dvě matky s kočárky zaparkovanými vedle lavičky klábosí v parčíku před motolskou nemocnicí o tom, které z obou děcek umře dřív. Rok starý Jiřík by kvůli vrozenému onemocnění potřeboval vyměnit ledviny, dvouletá Saša plíce. Sluncem zalitý nemocniční podvečer. Idyla. O pět pater výš dostala sotva dvouměsíční Jana první dávku cytostatik. Máma s rouškou na ústech stírá neexistující prach na okně sterilního pokoje a ještě neví, co je peklo. Když ho kojenec přežije, dostane za deset dní od tříletého bratra trochu kostní dřeně. Jako nejmladší příjemce v historii této nemocnice. Má hemofagocytující lymfohistiocytózu. Nevíte, co to je? Ta paní to ještě před měsícem nevěděla taky. O sedm pater níž na resuscitačním oddělení se po devíti dnech bezvědomí a umělého spánku probouzí čtyřletá Klára, po onkologické operaci nevydržela nápor cytostatik. Život načas zastoupily přístroje. U postele stojí rodiče, pod přikrývkou se skrývá plyšový medvěd a hlídá jizvu přes celé břicho. Tudy vyoperovali jednu ledvinu celou, ze druhé půl. Verdikt padl před dvěma měsíci v Děčíně: nádor, Motol, hned. Den předtím objevila máma na Klářiných zádech nevelkou bouli. Ještě pět minut dřív věřili, že mají doma zdravé dítě a plánovali druhé. Šťastná rodina učitele hudby. Neměnili byste? Maminka stojící u sousedního lůžka možná ano. Před očima osmileté dívky drží knížku. Andrea naznačí, že by zakašlala - kdyby mohla. Maminka prostrčí kanylu otvorem do hrtanu a odsaje hlen, který Andreu dusí. Za chvíli popojede máma výtahem za druhou dcerou - obě dívky mají těžkou metabolickou poruchu a neumějí vstřebat potravu. Bydlí kdesi pod Pradědem, ale jediným místem, kde se nemoc léčí, je pražský Motol. Na ARO však Andreu přivedla další nemoc: slábnou jí svaly. I dýchat dokáže jen chvilku, pak nastoupí umělá plicní ventilace. "Co čteš?"ptám se. "Harryho Pottera, třetí díl,"artikuluje bez hlasu, protože plíce s jejími ústy nesouvisejí. Takto nezvučně jsem se ještě dozvěděl, že se těší na čtvrtý. Měla radost z mé informace, že pátý díl, který vyjde v zimě, je velmi tlustý. Ale nebyla si jista, že se ho dožije.
GEJZÍR JAKO NA ISLANDU
Před vchod nemocnice přijela sanita, vestibulem si cestu razí postel na kolečkách. Infúze nad hlavou, přenosná plicní ventilace, bílé a oranžové mundúry lidí ze záchranky i z ARO, defibrilátor, intubace. Strejda v pepitovém saku u automatu na kafe uhne. Dětičky, které přišly na vyšetření, zvědavě koukají. Záchranáři kličkují mezi dřevěným hradem a perníkovou chaloupkou, kterou tam v dobrém úmyslu postavila nadace Chantal Poullainové. S klukem na lůžku to nevypadá dobře, přitom má za sebou teprve třetinu zbytečné vzdálenosti mezi dokonale vybavenou moderní sanitou, schopnou udržet při životě kohokoli, v kom aspoň trocha života zbyla, a mezi relativním bezpečím špičkově vybavené kliniky ARO. Ze záchodů vyšla paní s kojencem - s dovolením, my bychom tady projeli, děkuji. Zbývá poslední chodba, pár ambulantních pacientů v botách z ulice čeká na vyšetření, parta udýchaných instalatérů v montérkách kráčí opačným směrem. Realita špitálu postaveného v době, kdy by tento kluk neměl šanci do nemocnice dojet živý. Instalatéři seběhli do druhého suterénu a nejodvážnější z nich pootevřel plechové dveře. Ze sklepa se vyvalí oblak horké páry. Kdyby nešlo o havárii, která zastavuje chod operačních sálů, mohla by se nemocnice chlubit největší parní saunou na světě. Baterky svítí do mlhy. Trochu vyvětrat a pak zjistit, co se sakra zase stalo. O osm pater výš se přes sklo dívám do jednoho z boxů. Postýlka se zabaleným nic. Tělíčko velké jako ruka chirurga, který ho operoval, jizva jako jeho prst, srdíčko jak nehet na palci. Ročně se narodí šest set dětí se srdeční vadou, z toho třetina by bez operace umřela hned, třetina později. Jinde než v Motole se výkon nedělá. Mimino v postýlce přivezli na sál na poslední chvíli rovnou z porodnice. Špatný začátek. Na rozdíl od dětí v jiných patrech však má reálnou šanci, že za týden půjde domů, za šest let do školy a za šedesát do důchodu. Po dvaceti minutách čekání se noříme do mlhy. Stovky trubek vyluzují zvláštní polyfonii - syčí, kapou, šustí, stříkají, rytmicky pšoukají, tlumeně praskají. Tomuto krásnému večeru však vévodí důstojné, temné a mohutné hučení proudu horké vody, tryskajícího z jednoho z nejtlustších přívodů. Gejzír jak na Islandu. Kanály nestačí vodu polykat, termální bazén. Krátká diagnóza, kdesi kdosi uzavírá správný přívod. Po deseti minutách tlak klesá, krvácení slábne. Osm pater traktu "D" se ocitá bez teplé vody. Instalatéři začínají řešit čtvrtou havárii toho dne.
Parčík před špitálem. Saša s rouškou na obličeji a kanylou v ruce svačí třicátou pilulku a čeká na plíce, Jiřík na ledviny."Doktor v Brně mi suše oznámil, že Jiříček má nevyléčitelnou nemoc a že časem umře. Kdy, to se neví. A ještě něco: obě ledviny se do bříška nevejdou, takže jednu mu vezmou, možná brzo. A poslali nás domů."Na vlastní pěst se máma vydala do Motola. Infúze, léky, snaha, aby vážil aspoň deset kilo, což je podmínka transplantace. Kdybyste náhodou měli ještě pořád pocit, že Dětská fakultní nemocnice v Motole je oddechové sanatorium, kam přijíždějí rodiče podiskutovat o dokonalosti svých ratolestí a které by doktoři chtěli mít za ty čtyři miliardy ještě víc sexy, pak mohu popojít o dveře dál a vyprávět dalších šest set více nebo méně zoufalých příběhů dětí, jejichž rodičům se zhroutilo všechno, co si vysnili. Kráčíte po klinikách, posloucháte čistou hrůzu a naprosto nechápete, kde se v těch lidech bere síla usmívat se, utěšovat své nemocné děcko, bavit se s novinářem.
SPRÁVNĚ BYCH TO MĚL ZAVŘÍT
Doktoři nemají rádi, když kape ze stropů operačních sálů, zejména proto, že v promáčeném zdivu žijí bakterie a plísně. Obvykle ale praskají jen stoupačky a to není nic dramatického. Na stěně se objeví flek. Přijdou instalatéři a sbíječkou udělají do zdi díru. Zjistí, že voda teče odněkud shora, takže je potřeba rozsekat ještě dvě patra nahoru. Místo, odkud voda stříká, ošetří manžetou, které se říká cípant. Stěny zase zazdí a omítnou, nalepí obkládačky. Uklízečky setřou prach ve všech dotčených odděleních a sestry nastěhují zpátky děti po operaci, přivezou přístroje a děti znovu zapojí. Co se stane, když provoz zastavit nejde? Pak se voda prostě nechá téct. Když teče déle, vyrostou plísně. Když na stěně vyrostou plísně, postaví se před ně příčka ze sádrokartónu a natře se na bílo. Často se stane, že za čtrnáct dní praskne stoupačka o metr dál. Nemocniční krevní řečiště je podobné pacientovi, jenž od deseti let kouřil, od patnácti chlastal a vitamíny bral leda z vepřového. Vynechám povinný výčet technických závad čas od času prezento vaných v médiích. Pro ilustraci mohu potvrdit, že mluví-li někdo v Motole o tom, že okna netěsní, myslí tím, že škvírou v zavřeném rámu prostrčí krabičku sirek. Je-li dnes trendem sepětí architektury s přírodou, pak je Motol příkladem: za deště prší i vevnitř, v létě je uvnitř vedro a v zimě plášť promrzá. Přesto vypadá kuriózně, když rozvodna proudu je plná barevných kyblíků, rozestavených v místech, kam teče voda nejčastěji. Anebo sestra poučující rodiče dítěte po imunosupresi, že jeho největším nepřítelem jsou infekce, přičemž výzdobu místnosti, kde si povídají, tvoří některá zvlášť probarvená plíseň. Kdekdo ze zaměstnanců může posloužit osobní historkou o okenní tabuli roztříštěné o dětskou postýlku, v níž jen náhodou nikdo nebyl, o olověném stropu, který rozdrtil rentgenový stůl - naštěstí prázdný, o betonovém podhledu spadlém na místo, kde jindy parkují auta. Historka se mění v průšvih až náhodnou přítomností oběti. "Správně bych měl nemocnici zavřít,"říká poměrně logicky ředitel špitálu Miloslav Ludvík."Už dnes máme nepodepsané havarijní výměry na jednotlivé části." "Co znamená nepodepsaný havarijní výměr?" "To je signál, že když přijde expert, tak ten havarijní výměr vydá. Takže to je vlastně informace, že ho nemáme zvát." Zkouším se vžít do jeho situace: do funkce nastoupil po relativně oblíbené předchůdkyni odvolané neoblíbeným ministrem. Není lékař a bojuje o důvěru profesorů a přednostů, kteří už pár ředitelů zažili a rozhodně netrpí přehnaným respektem k tomuto postu. Když dopustí, že se zavře instituce, jež pracně vznikala sto let, že se rozpadnou týmy, které se rodily třicet let, studem se propadne. Kliniky se rozpráší po jiných nemocnicích, některá pracoviště zaniknou. Zanikne něco, co nám závidí pediatři z celého světa: osmnáct specializovaných klinik pod jednou střechou. Do pěti minut se u jedné postele sejde konzilium specialistů jakéhokoli oboru. Možná by na tom vydělaly jiné nemocnice, ale prodělají na tom děti, jež potřebují mezioborovou péči - a takových je právě tady nejvíc. No a prodělá na tom on, ředitel, kterého jakožto neúspěšného vyhodí, protože zavřel půlku nemocnice. A to je to poslední, co může potřebovat. Na druhou stranu jakožto ředitel ví, co hrozí."V energocentru teče dešťová voda přes kabely vysokého napětí a vadná izolace na jednom z desítek kabelů znamená, že to zabije všechny, kdo by v té vodě stáli. Balkóny se mohou urvat. Ze stěny může vyrazit horká voda jako proud a někoho opařit. Vypadne okno. Nemluvě o tom, že budova je požární past bez únikových cest, horší než hotel Olympik. Výtahy se teoreticky mohou ... ne, doufám, že ne."
TAK ZA KOLIK?
Co s tím? Peněz je málo, takže za sotva půldruhé miliardy udělejme jenom to, co je úplně nezbytné: desetipatrový kolos se čtyřmi trakty odstrojit, vyměnit rozvody vody, odpadů, elektřiny, tepla, stlačeného vzduchu, kyslíku, páry. Vyměnit okna, zateplit plášť, nějak připevnit padající balkóny. Drobný problém je, že se za ta desetiletí změnily snad všechny normy: stavební, hasičské, hygienické, zdravotní. Výška stropů neumožňuje znovu zřídit jediný operační sál. Je nezbytné přistavět další výtahy, schodiště, únikové cesty ... Architekt by raději snědl pravítko, než by tohle dopustil. Budovu rozbourat až na holou kostru a ji znovu vrátit do původního stavu? Vrátit se znova ke stavu, kdy stejným vchodem a stejným výtahem jezdí živí i mrtví, sterilní i infekční, jídlo i odpadky? Kdy ze schodiště pro veřejnost vidíte po otevření jediných dveří až na operační stůl? Kdy se do nemocnice nevejdou přístroje a přebývají lůžka? Nemocnice postavená v šedesátých a projektovaná v padesátých letech komunistického století morálně dožila. Taky se to ale může vyřešit samo. Jednoho mrazivého prosincového podvečera praskne, nebo se naopak ucpe důležitá větev podlahového topení a nezateplená betonová budova promrzne za několik hodin. Nebo: libovolná sestra zapne varnou konvici a přetížená elektrická síť definitivně vypadne, náhradní agregáty zdaleka nezvládnou ani nejdůležitější přístroje. Nebo spadne balkón, vypadnou další okna a statik rozhodne o okamžitém vystěhování budovy. Jsem hodný poslanec z regionu sto kilometrů od Prahy a možná budu hlasovat pro něco, zač mě doma nepochválí. Přestavěli jsme Českou národní banku za šest miliard a Justiční palác za dvě a jsou to jenom kanceláře. Čtyři miliardy je sice hodně peněz, ale na dalších třicet až padesát let budeme mít centrální dětský špitál. Jsem průměrný poslanec a uvažuji jinak: čtyři miliardy do Motola znamenají, že čtyři miliardy nepůjdou jinam, část z toho do mého milého krajského města. Legitimní zájem. Jsem strašně zlý a zkažený poslanec a vím, že z každého stamiliónu přineseného do regionu může ukápnout, stavební firmy umějí projevit vděk. A celkové zhoršení zdravotní péče? Nebuďte sentimentální. Banality se zvládnou všude a těm, již jsou opravdu těžce nemocní, leda prodlužujete život, který stejně nemá perspektivu. Vlastně vyrábíte problémy. Vždyť je to proti přírodě. Začátkem podzimu budou o osudu nemocnice rozhodovat všichni.
Otázka do diskuse:Měli by poslanci odsouhlasit uvolnění čtyř miliard na rekonstrukci dětské nemocnice v Motole?
