Jsou myslivci prasata?
Inzerát v novinách zněl přibližně takto: „Rakouský myslivec hledá honitbu s komerčním odstřelem zvěře. Dobře zaplatím.“ Vzpomněla jsem si na hádky s mým dobrým přítelem, který už několik let tvrdí, že „myslivci jsou prasata“… A já s ním nesouhlasila.
Vyrostla jsem v hájovně. Vzpomínám na každou zimu, kdy můj dědeček vozil zvěři do lesa na sáňkách seno a když byl krmelec naplněný, do dřevěného korýtka pověšeného pod ním jsme dávali kostky soli, aby je zvěř mohla olizovat. Co starostí stál dědu jeho les, který se táhl od hájovny, kde celý život žil, až kamsi k Vysočině a jen on věděl, kde jeho revír začíná a končí. Každé ráno od půl páté, kdy děda vstával, zůstávaly všechny dveře hájovny u lesa otevřené. To jak děda za sebou nezavřel v kuchyni, kde spal, prošel chodbou, a ani tam za sebou nezavřel, pokračoval venkovními dveřmi – rovněž zůstaly otevřené, a brankou se už ani nezabýval. Každé ráno před pátou odcházel do lesa. Obejít revír, obhlédnout celý les, zjistit, co kde je třeba udělat. Jako dítě jsem chápala, že les je svébytný organismus, který musí být zdravý nejen vyřezáváním soušek, krmením zvěře, ale také sázením nových stromků do školek a odstřelem přemnožené zvěře. Když děda přinesl zajíce, divoké holuby… nastal v hájovně svátek. Všichni jej chápali jako vyvrcholení mysliveckého roku, odměnu za starost, kterou péče o les s sebou přinášela. Děda mě přitom naučil mít v úctě stromy i zvířata.
Děda už nežije, i když hájovna ještě stojí. O les se nyní stará bůhvíkdo, takže se v něm víc kácí než zalesňuje, zvěře je vidět čím dál méně. Z kdysi živoucího lesa se stal vysávaný důl, ze kterého je třeba těžit, dokud to jde. Na pronájem honiteb se v krajích vypisují soutěže a lidé, kteří se o tato místa léta starali, prohrávají v soutěžích o pronájem s podnikateli, kteří nejenže o lese ví pramálo, ale zajímá je jen, kolik mohou během nájemní doby vystřílet srnců, zajíců a jiné zvěře. Kamarád, který se stal již v nové době myslivcem z lásky k přírodě, absolvoval se svým mysliveckým sdružením také veřejnou soutěž. Naštěstí o revír nepřišli. „Naše honitba je chudá, nikdo o ni nestojí,“ zdůvodnil úspěch. Nedlouho poté jsem si v novinách přečetla inzerát: „hledám honitbu s komerčním odstřelem zvěře…“ a došlo mi, že hanlivá rčení směřovaná na účet myslivců, nepatří starým poctivým myslivcům, ale k novodobým rychlokvaškám, co si koupily lovecký lístek, zelený kabát, klobouk a boty v superobchodě a k tomu kulovnici a brokovnici. Mezi takovými pak těch, kteří byli myslivci z lásky a vztahu k lesu, zbylo jen pomálu. Vždycky jsem myslivce bránila, ale ode dneška budu rozlišovat.