Irácký džihád

… se nejmenuje jenom písnička skupiny El Queda, o které jsem psal před časem v Reflexu - text naleznete zde (#) . Irácký džihád je nyní bohužel bolestnou realitou, kterou nejlépe symbolicky ukazují zhanobená ohořelá těla amerických civilistů zavražděných ze zálohy. Objektivně ji potvrzuje počet středečních útoků na americké jednotky v Iráku. Je to tady, irácký lid povstal proti „okupantům“. Ukazuje se základní problém násilné introdukce demokratických principů do zemí historicky uvyklých diktatuře. Američané se po válce se Saddámovým režimem nechtějí do ničeho radši moc míchat a hodlají vše předat „demokratickému iráckému vedení“. O tom, co je demokracie, samozřejmě nemá v Iráku nikdo, řadový občan, nejmenší tušení, je historicky zvyklý na něco jiného. A nikdo nemá na podobné zdržovačky náladu, rychlejší je vzít kalašnikov a jednat!
Historie navíc ukazuje, že vnesení demokracie bodáky se povedlo jen tehdy, když okupační armády setrvaly dvě generace. Proto stojí Amerika před nelehkým rozhodnutím: Buď investovat do války s Irákem řádově víc peněz, než se čekalo, nastolit vojenský pořádek jako v poválečném Německu, a zůstat tam čtyřicet let.
Anebo vycouvat a nechat Irák rozpadnout asi na šest islámských fundamentalistických státečků ovládaných náboženskými fanatiky či bez centrální kontroly. Šest nových malých Afgánistánů. Navíc - díky ropě - nesmírně bohatých, a tudíž schopných platit teroristy bez limitů... Ergo mnohem větší globální ohrožení, než představovala Saddámova krvavá diktatura. Byl jsem vždy zastáncem války proti Saddámovi, ale i s dohrou. Myslím, že je povinností našeho civilizačního okruhu v Iráku vojensky dlouhodobě zůstat a zaplatit to, nebo to tam dopadne velmi zle. A následkem toho to ZDE, kdekoliv v euroatlantickém okruhu, pocítíme hůř než 11. září i 11. března.