Mocně se sázelo, slavilo a pilo..

A kritiky tohoto davového šílenství z hokejové radosti bylo v médiích minimálně. Jako by to mravokárce v redakcích přestalo bavit. Vzdali to. Usoudili, že to nemá cenu? Přitom měli pravdu, když se v minulosti rozepisovali o tom, že fandovské češství (tu fotbalové, ale většinou hokejové) nemá s vlastenectvím nic společného. Jde jen o ukojení nějakého sociálního chtíče, o zapomnění na něco frustrací, ale pozor – taky o radost, že jsme v něčem světoví. Takže to byla taková – od čtvrtka do neděle (pondělí) – delší „diskotéka“ u obrazovek. Prostě k celotýdennímu chlebu něco víkendových her. Berme to, jak to je. Jen těch trapností a bordelu v ulicích mohlo být méně. Ostatně na Staroměstském náměstí se vítali fotbalisté už v roce 1934, po ruské okupaci vládla na Václaváku radost z výhry nad „sbornou“ na MS 1969, a tak bychom mohli pokračovat. Jen si lze přát, aby už někdo konečně vymyslel lepší mantru, než je „Kdo neskáče, není Čech! Hop, hop, hop!“