Ještě nikdy nebyli gayové a lesbičky tak blízko…
… zákonu o registrované partnerství, jako když vyhrál nejsledovanější soutěž na českých televizích Vyvolení homosexuál Vladko Dobrovodský. Zákon o registrovaném partnerství se homosexuálové pokoušeli prosadit již od počátku devadesátých let, tehdy s mizivou nadějí na úspěch, postupně se stále se zvyšujícími šancemi, až se ocitli téměř nadosah cíle letos v únoru, než sněmovna návrh s těsným poměrem hlasů zamítla...
. „Vyvolený“ Vladko ve finále soutěže prohlásil (necituji přesně), že pokud bude kdokoliv tvrdit, že je u nás diskriminace, pak to není pravda. Takové prohlášení od člověka, který musí celý život čelit skutečnosti, že není „normální“ a vymyká se běžnému pojetí normy člověka, bylo v jistém smyslu slova přelomové. Nejen jemu, ale jistě i většině diváků muselo být jasné, že o pár let dříve by homosexuál v podobné soutěži neuspěl, a pokud by se vůbec takové soutěže odvážil zúčastnit, čekalo by ho po jejím ukončení nejen lynčování ze strany rodiny, ale také napadání na veřejnosti od jemu neznámých, avšak o své pravdě přesvědčených lidí. Zatímco dnes je jako gay oslavovaný, a lidé na ulici mu gratulují a přejí vítězství. Společnost se změnila. Generace mladých, která tyto pořady sleduje a podporuje soutěžící svými hlasy, už dávno není postižena předsudky, že homosexualita je přenosná nemoc, a proto takoví lidé musí být léčeni a nesmějí vychovávat děti. Na veřejnosti je běžné potkávat homosexuální páry, v okruhu mediálně známých se stalo populárním přiznávat „comming out“, a z anonymity začínají vystupovat dokonce i lesbické páry, vychovávající děti. Protože ať se snažíme jak chceme, gayům výchovu dětí zakázat můžeme, ale lesbičky, které se rozhodly otěhotnět, se rozhodně s nikým, a především s žádným moralistou, radit nehodlají. (Odbočka: Znáte ještě jinou společenskou situaci, ve které by byly ženy před muži pozitivně diskriminovány?) Nejen veřejnost, ale především gayové a lesbičky proto čekají, zda sněmovna zákon konečně schválí. Ještě nikdy nebyli tak blízko… a my „ostatní“ tak daleko.
