Jaký problém?

Jeseník má v sobě zvláštní negativní magii, podobně jako Twin Peaks. Jako vejce v hluboké lžíci sedí sevřen mohutnými jesenickými hřbety a nemá kam utéct. Slunce zde vychází o něco později a zapadá o něco dřív. Do Šumperku je to dlouhých, klikatých šedesát kilometrů, stejně tak do Krnova. Ne náhodou jsou v obou městech nejbližší K-centra, nabízející narkomanům kompletní program. Ne náhodou se mnohým narkomanům nechce trmácet autobusem tam a zpátky. Zvlášť když se piko i v zimě vaří přímo v lese za městem.
"Buď bereš, nebo vodsuď zdrhneš," řekla mi celkem nelyricky mladá dívka, jež zkusila obojí. Bohužel zdrhla do špatného města.
Kdysi vysídlený kraj, poté plánovaná výroba, dnes dvacetiprocentní nezaměstnanost. Lidé nemají peníze ani iluze. I když: jako na Godota zde mnozí pořád čekají na lepší časy. Pořád nepřicházejí. Dokonce ani na diskotéku Zlaté kapradí.

"Nebývalo to tak zlý," vzpomíná barmanka. "Lidi se chodívali bavit."
O půlnoci sedíme v sále, který sice nese rukopis osmdesátých let, ale ve skutečnosti je z let devadesátých, čtyři: já, fotograf, barmanka a barman/DJ.
Dokonce ani žádný dealer.

PŘEKVAPENÍ

"Mladých s drogovým problémem by sem chodilo víc, kdybych na to nebyl sám," vysvětluje Němec, zatímco sedíme v klubu Virtus.
Klub sídlí v domě s charitou a skládá se z kuchyňky a klubovny se stolním fotbálkem. Sám si Němec provedl i zmíněný průzkum, podle něhož bere pervitin na Jesenicku každý čtyřicátý občan. Koncem listopadu citovala data zveřejněná oficiálně na tiskovce za účasti zástupců města i místní média včetně MfD. Ta článek uvedla titulkem Nová drogová bašta? Jesenicko.
"Nebylo mým záměrem, aby vyšel článek ve stylu crash-boom-bang," vrací se Němec k mediální odezvě soukromého výzkumu. Ta, jak už to bývá, byla citelně rozsáhlejší než vlastní výzkum. Němec totiž oslovil čtyři lidi, co berou pervitin a dobře znají jesenickou drogovou scénu, aby buď potvrdili, či vyvrátili jeho dojem. Čísla ovšem nakonec zaskočila i jeho.
"Byl to můj amatérský výzkum, nemyslím si ale, že je to úlet," hájí statistiku Němec. "Jsem ve shodě i s okresním drogovým koordinátorem. Je tady vzrůstající tendence, ale nepřekračuje celonárodní průměr." Což není v případě pika, jednoho z horších československých patentů, nijak povzbuzující statistika. Podobně výmluvný býval i počet wartburgů v bývalé NDR. V současnosti má Němec šest dlouhodobých klientů, kteří brali pervitin denně, o další stovce ví. Další uživatele drogy dělí na občasné a víkendové jezdce. Zatímco ti první berou drogu nepravidelně a příležitostně, druhá skupina smaží každý víkend, většinou na parties.
"Občasní jezdci ale nezůstávají občasní moc dlouho," varuje vedoucí klubu.
I on vidí určité kořeny problému v geniu loci.
"Dodnes je tu cítit generační vykořeněnost," říká. "Nejsou tu původní obyvatelé, kteří by ke kraji měli vztah."
Proto se chce Němec, jenž sem přišel ze západočeského K-centra teprve před tři čtvrtě rokem, takže ještě nezná situaci úplně podrobně, spojit s občanským sdružením Kalíšek. Virtus, zaměřený především na volnočasové aktivity dětí, se primárně nevěnuje drogám. O těch se mluví, až když se někdo svěří, že nějaký problém má. Až pak může pedagog nabídnout krizovou intervenci či rodičovskou poradnu.
"Zdá se mi nedostatečné, když tady děti stráví nějaký čas, ale nedovedeme si povídat o jejich problémech," stěžuje si Němec.
Naráží i na to, že patnáctitisícový Jeseník v současnosti nemá žádné terénní pracovníky ani vlastní rozsáhlejší průzkum stejně jako K-centrum. I když: K-centrum tu bývalo, před pěti lety však zaniklo a zbyly po něm jen webové stránky. Mezitím policie rozprášila několik vařičských gangů z Jesenicka, Šumperska a Olomoucka. Lidi se přizpůsobili: začali hojně vařit sami pro sebe, což je mnohem levnější. Někteří v lese, jiní doma na sídlišti. Největší frajeři dokonce i v márnici ve Starém Městě. Pak někdo ucítil moc fosforu.

BŮH ŠEL JINAM

"Je to Bohem zapomenutý kraj, hory vás úplně odříznou od světa," říká o Jesenicku Josef Vondrka, sám vyléčený narkoman a v současnosti kompletní aparát sdružení Kalíšek.
Téměř před deseti roky sem utekl sám před sebou z pražského náměstí Republiky. Dodnes má v očích i rukou tik člověka, který vysmažil víc pika, než Bůh chtěl. Zcela zadarmo v Jeseníku supluje terénního pracovníka, psychologa i terapeuta. Protože nemá k dispozici jiné místo, vodí si narkomany do vlastního bytu. S vlastní knihou Smrt jménem závislost objíždí krajské školy a pořádá s jejich studenty besedy.
"Určitě došlo na Jesenicku k nárůstu," popisuje Vondrka situaci s pervitinem a vyjmenovává tři nejhorší místa: Zlaté Hory, Jeseník, Javorník. "Tady to není jako v Praze, nepřehlédnete to. Navíc když prásknete dealera, přijdete o drogu. Distribuce probíhá přes těsné osobní vazby, ne přes dealery stojící venku jako v Praze. Dlouhodobě tady byl problém s trávou a LSD, od roku 2000 i s pervitinem."
Vondrka zná ošklivý příběh o páru, který do Jeseníku utekl stejně jako on sám před sebou. Chtěli začít lepší život. Ona brala pervitin od patnácti, on relapsoval. "V pátek zahulili, v sobotu zachlastali a v pondělí jel do Brna pro heroin. Teď jedou oba v piku," vypráví. "Starosta chtěl dlouho slyšet, že to není problém. Když tady bylo K-centrum, snažili se ho vytlačit z centra, aby nebylo lidem na očích. Teď sem pervitin vozí i vysokoškoláci z Brna a Ostravy."

NUDA

Mladá dívka, s níž v Jeseníku piju čaj, nemá v očích ani rukou tik jako Vondrka. Tolik pervitinu jako on nestačila za tři roky zkonzumovat. Po dvoutýdenní abstinenci nedávno prodělala srdeční kolaps, zachránil ji otec. Je jí o tři roky míň než jejímu příteli, který nyní pije čaj ve vazbě. V nedalekém městě, kde s ním dívka žila, vařil pervitin. Dívka nyní nic nedělá. Bere podporu a je v kontaktu s Vondrkou. Toho kontaktovala přes jinou jeho klientku její máma. Zakrátko čeká dívku detox a poté léčba v komunitě v Bílé Vodě. Těší se tam, prý pozná nové lidi.
"Přišel kamarád a řekl: Zkus to," vzpomíná dívka. "Pak už se to vezlo. Vařili jsme i třikrát týdně, jak byly peníze. Nikomu jsme neprodávali, vařili jsme jen pro sebe. Jako spousta lidí tady. Myslím, že tak polovina mladých tady bere. Není co dělat, je tu nuda."
Podle dívky začali lidi na Jesenicku brát a vařit pervitin v posledním roce, hlavně na tanečních parties. Na malém městě to vždy bývá bomba, móda. Nebezpečí úzké provázanosti uživatelů a vařičů, tedy podobných "domácích" párů, jichž je v kraji spousta, spočívá v tom, že je mnohem těžší s drogou skončit. Vždycky vedle sebe máte někoho, kdo vám pomůže zpátky.
"Lidi se hodně bojí, policie po pervitinu jde," říká dívka. "I proto někteří přestanou."
Když policie přede dvěma roky rozprášila jesenický vařičský gang, mělo to mimo jiné i dva neblahé důsledky. Mnozí začali radši sami vařit doma, aby se vyhnuli jakýmkoli riskantním kontaktům s dealery. Když vás nepráskne nažloutlý dým vycházející z vaší garsonky nebo vypoulené oči, jste relativně v bezpečí. Jiné gangy navíc ucítily díru na trhu. Začaly sem hned vozit horší i dražší pervitin z vnitrozemí.
"Asi nejhorší je to v Šumperku," říká dívka. "Je tam nejvíc parties i dealerů."

SQUASH

Grand Hotel ve Zlatých Horách kdysi býval grand. Prvorepubliková stavba je jen kousek od překvapivě hezkého náměstí. Překvapivě proto, že zbytek města vypadá, jako by ho Bůh ani nemusel zapomínat. Končí tady dokonce i motorová lokálka.
"Squash?" ptá se mě mladá žena. "Ne, s-q-u-a-t," opravuju ji.
"Aha, tak ten mají v Jeseníku. Ale nevím, jestli je teď otevřený."
Opravdu jsem myslel squat. V ten se totiž před časem proměnil někdejší Grand Hotel, než ho město prodalo. Dnes je část opravená, zbytek pečlivě zabedněný fošnami. Podle Vondrky zde smažky (pervitin) a feťáci (toluen) příležitostně přebývají dodnes, podle starosty Milana Ráce se jich nadobro zbavili už před časem.
"Naštěstí," klepe starosta rukou do stolu. "Býval to velký problém. Několikrát tam hořelo, i policie tam bývala často. To víte, drogy tady jsou, sebrali tady dva vařiče. Jsme kraj s vysokou nezaměstnaností. A zaměstnaní tátové často odjíždějí od rodin na týden i na dva, takže výchova dětí je obtížnější. Mívali jsme tady i streetworkera, jenže ten si našel práci jinde. Teď spadáme pod Jeseník."
Podobná je situace i v Lipové-lázních. Sídlí zde velké učiliště s internátem, kam dojíždí a kde přebývá mládež z celého kraje. Pro jakéhokoli dealera trefa do černého. Právě učiliště označil autor článku o drogách na Jesenicku v MfD jako "perníkovou chaloupku", lidé jako Němec či Vondrka o tom ale nic nevědí. Popřel to i ředitel učiliště. Přesto si učiliště nechalo vyškolit speciální pedagogy a instalovalo detekční přístroje.

SHODLI JSME SE

"Určitě nejsme drogovou baštou," ubezpečuje mě protidrogová poradkyně Ludmila Liberdová z jesenického oddělení pro sociální prevenci. Ani pro ni nejsou drogy prací na plný úvazek, nakonec město nemá vlastní protidrogovou politiku stejně jako statistiku. Vedle nich se věnuje i národnostním menšinám. A ne že by si v Jeseníku stěžovala na nedostatek práce. "Ale vnímám, že se situace zhoršila. Kdyby (v roce 2000) nezaniklo K-centrum, asi by dnes byla situace lepší," přiznává. "Mnoho pedagogů se taky problému bojí, protože o něm moc nevědí. Pro mě je důležité, že se odborníci (Němec a Vondrka) shodli a že se jejich sdružení spojí. Město by teď mělo najít peníze na provedení vlastního rozsáhlejšího průzkumu." Vážnost situace vnímají i rodiče. Několik jich za Liberdovou prý samo přišlo s tím, že se budou pravidelně scházet a sdělovat si zkušenosti.
Zeptal jsem se, co s těmi zkušenostmi bude moct udělat.
"To už bude řešit můj nástupce," odpověděla. "Já tady končím." Ne že bych to vyčítal jí.

Má podle vás "genius loci" severomoravského pohraničí vliv na afinitu mladých lidí k drogám?