V lednu za pec si sednu
Docela se bavím, když v novinách čtu palcové titulky o tom, jak republiku sužují arktické mrazy. Počasí je vděčné mediální téma, protože se pořád mění a občas dosahuje i tzv. extrémních stavů. Ty zprávy mě často inspirují i k tomu, abych sáhl do knihovny a otevřel knížku s názvem Velký pranostikon. Jsou v ní uvedeny snad všechny možné pranostiky vztahující se k počasí v Čechách a na Moravě, téměř ke každému kalendářnímu dni tu najdeme nějaký projev lidové zkušenosti.
Staré pranostiky jsou doplněny a vysvětleny komentářem autora-odborníka (Zdeněk Vašků), který vychází z vědeckých poznatků a dlouhodobých teplotních statistik.
Pranostiky jsou krásně básnicky vystavěné a docela přesně odrážejí klimatické cykly. Že tedy bývá v lednu třeba i dvacet pod nulou, to naši předkové moc dobře znali, neboť „lednový mráz i železo rozdrtí a ptáka v letu usmrtí.“ Říkali si také, že „fabiánské mrazy, málokdy schází“. Fabiána je 20. ledna a „na svatého Fabiána, cesta zvoní pod nohama“. Věděli, že se musí dobře obléci, protože „o svatém Fabiánu, bez kožichu ani ránu.“ A neměli vycházet ven ani v následující dny, například 22. ledna, kdy je Vincence, neboť „na svatého Vincence, seď jen doma u pece.“
Mrazy sice kosí ptáky v letu, ale ze zemědělského hlediska jsou spíše k dobru. Protože „je-li teplo v lednu, nepřibude na sýpku“. On totiž „teplý leden, k nouzi krok jen jeden“. A co teprve kdyby se příroda omylem probudila: „když v lednu včely vyletují, to nedobrý rok ohlašují.“ Ale protože je letošní „leden chladný a jasný, bude rok úrodný a krásný.“
Za mrazy můžeme být rádi i ze zdravotního hlediska. Někteří bezdomovci a lidé se slabším srdcem asi nebudou souhlasit, jenže stará moudrost praví: „zima měkká, doktor čeká.“ Ono totiž „když déšť leden smáčí, neduhy s ním kráčí“. A někdy to dopadne i tak, že „v lednu-li mnoho pršívá, na hřbitově záhonů přibývá“.
Ale ptejme se zároveň, jak to bude dál, jestli zima v únoru poleví. A dostane se nám odpovědi, že „na čem velký pracoval, na tom se malý vysílí“. Velkým je myšlen leden, malým únor. To vypadá nadějně… Jenže jiná moudrost říká: „vánice a metelice v únorový čas, neopustí nás“. A že „záhy-li taje, na dlouho neroztaje“. Jak se v tom má člověk vyznat?
Asi tak, že „únor má své vrtochy, staví i bourá ledové mosty“. Ale „i když únor mrazem jiskří, ukáže i časy příští.“ Ty časy se obvykle ohlásí už hned 2. února, kdy „na Hromnice zima s jarem potkají se“. Šestého února bude ještě lépe, protože „o svaté Dorotě, uschne i košile na plotě“. Jenže pak přijde 14. únor, svátek všech milenců, a s ním zase zima: „na svatého Valentýna, zamrzne i kolo mlýna“. A o týden později „den svatého Petra stolování, zimu ještě nevyhání“.
Ale nebojte, jaro stejně přijde. Poznáte to podle toho, že se otevřou brány Matějské pouti. To by mělo být 24. února. Neboť „na svatého Matěje, lidské srdce okřeje, slunce pozře závěje a nad polem si skřivan vesele zapěje“.
