Zmlaťte mě, prosím
Už jsem se bál, že letošní předvolební kampaň, jestli tak lze nazvat politickou prostituci, bezostyšně ukradne Jiří Paroubek. Poslední týdny se totiž ráno bojím odklopit i záchodovou mísu, že na mě vybafne s překvapením. Nyní ale premiéra co do mediální pozornosti nedobrovolně trumfli komunista Jiří Dolejš s kandidátkou zelených Kateřinou Jacques, které před volbami zmlátili; prvně jmenovaného dosud neznámí pachatelé, ochránkyni lidských práv policista...
, jenž si náhle vzpomněl, co ho komunisti učili s obuškem. Ještě že tentokrát neměl k ruce i vodní dělo.
Nechci si z násilí dělat legraci, obvykle bolí. I když v případě komunisty mé politicky méně korektní já říká, že za násilí, které komunisti spáchali na nás všech, z toho Dolejš nevyšel zas tak špatně. Jde ale o jinou věc. Přestože spolu oba případy relativně nesouvisí, mají jedno společné: trapný politický exhibicionismus, jímž oba zmlácení politici nyní upoutají pozornost nikoli na to, co se stalo, nýbrž na sebe. OK. U Jiřího Dolejše je to pochopitelné. Když musíte lidem prodávat komunismus, který v téhle zemi zruinoval životy tisícům lidí, nezbývá vám než se nad sebou v televizi či prvního května na Výstavišti aspoň rozbrečet. Málokdo vám totiž jinak uvěří, že jste obětí doopravdy vy. Jeden či dva monokly – stejně jako vina pravice - se pak hodí.
U Jacques je to trochu jiné. Bez ironie lze říct, že jsme měli všichni štěstí, že policista zmlátil právě ji, takže si premiér, ministr vnitra ani policejní prezident nedovolili jako obvykle lhát, že se vlastně nic nestalo. Za to jí patří naše dík. Stejně jako za to, že ve svých vystoupeních v médiích bezprostředně po incidentu poukazovala na chyby policie, nikoli na sebe. Záhy však přepadly horší politické emoce i ji, takže se teď na Nově můžeme například těšit na to, co cítí děti, když jim někdo mlátí maminku (Jacques). Pominu, že maminku v téhle zemi dětem mlátí každý druhý tatínek – samozřejmě off the record. Nepominu ovšem, že i tady něco začíná politicky smrdět.
