Zelený Baull 57 / Náhoda hraje v Harrachově

Už jen to, kde hřiště vlastně je: z Harrachova sem vede tajemná lesní cesta, kde potkáte leda tak turisty a cyklisty. Hřiště vlastně v Harrachově vůbec není, je u železniční zastávky Harrachov, která je poslední českou stanicí někdejší ozubnicové železnice z Tanvaldu. Lišky i medvědi tu dávají dobrou noc a je tu horský klid – jen pár chat a penzionů. Výhled je na protější Čertovu horu se skokanskými můstky, ale také na rozhlednu Štěpánka, která je na rozhraní Krkonoš a Jizerských hor. Přírodní scenérii ještě zesiluje fakt, že hřiště vzniklo na malém prostoru luk, které jsou obklopeny lesem.
Hřiště má jen tři čtyřpary, každý zhruba okolo 240 metrů a zbytek tvoří třípary. Všechny jamky jsou ve svahu a právě tento fakt, spolu s okolními stromy, hru mocně komplikuje – ale zároveň z ní činí neuvěřitelnou zábavu. Míček se totiž všemožně kutálí, nečekaně sjíždí, odráží se od větví stromů, kořenů, kamenů, na malých a tvrdších grýnech se moc neudrží. Jestli tedy dáte dobrou ránu, nebo ne až tak dobrou, může být ve výsledku jedno – když vám náhoda pomůže, klidně skončíte u vlajky.
Převýšení jsou tu skutečně obrovská, několik desítek metrů, a mají samozřejmě zásadní vliv na volbu hole. Například třípary okolo 140 metrů, které jdou z kopce, a které byste normálně hráli sedmičkou, můžete klidně zahrát pičink vedží a ještě vám míček skončí po divoké jízdě za grýnem. Abyste opravdu pochopili, jak prudké jsou tu svahy: na fervejích se dá v zimě jezdit na lyžích, jsou tu dva malé kotvičkové vleky. Naopak když hrajete nahoru, znamená to vzít třeba o tři čísla větší hůl. Když ovšem na jamce číslo 4 například trefíte zídku za grýnem, může se vám stát i to, že míček se odrazí a zase vám hezky sjede po svahu skoro až k nohám. A o tom, že stoupání do takových svahů s begem na zádech rovná se sportovní výkon, netřeba hovořit. Nicméně do begu nemusíte dávat všechny hole. Zapomeňte na driver, stačí jedno dřevo na dvě první rány na dvou čtyřparech, naopak vemte všechny vedžky. Umění krátké hry tu můžete opravdu uplatnit.
Někdo může namítnout, že hřiště, které tak moc přeje efektu náhodnosti, a které je vlastně spíše tříparovou akademií, je skoro na hranici použitelnosti z hlediska výsledkového. Částečně je to i pravda, jenže když zapomenete na nějaký hendikep, když budete prostě jen hrát jamku po jamce, budete se kochat přírodou a povznesete se nad ty nečekané míčové doskoky a jízdy, tak si hru královsky užijete. Jet do Harrachova za účelem snížení hendikepu je nepraktické i proto, že tohle hřiště dokáže dobře zahrát jen ten, kdo ho dobře zná. Troufám si tvrdit, že místní borec s hendikepem okolo dvaceti by tu bez problému porazil hráče s hendikepem okolo pěti, jenž by tu hrál poprvé. S oblibou se vypráví příběh, jak do Harrachova přijel jistý profesionál a toto hřiště s parem 60 zahrál na 80 ran.
Ačkoli mě při hře v Harrachově skropila jarní horská přeháňka, ačkoli výhled na velikány byl trochu komplikován mlžným oparem, odjížděl jsem z hřišťátka se skvělým pocitem. Je to najednou úplně jiný golf, jiná hra. Na člověka dýchne něco z podstaty hry - ta spočívá v tom dopravit míček do jamky navzdory přírodním nástrahám.