Krásný městský člověk

„Krása je mocná,“ praví se na internetových stránkách BBC Praha. V kdysi průmyslové budově přímo na stanici metra Želivského obsluhují ve svítivé recepci-baru s proteinovými koktejly milé a snědé slečny v růžových minišatech. Naproti nim lákají pootevřenými dveřmi komůrky s různobarevnými luxusními solárii značky Ergoline, jako by šlo o futuristická hibernační zařízení.
Velkolepý design vstupní haly zvěstuje, že jste na místě, kam docházejí celebrity a vůbec náročnější klientela. Když si tu chcete zacvičit, musíte si předplatit nejméně na tři měsíce dopředu a stát se členem klubu. Nabídka všeho, co může přispět k vaší kráse a pohodě, je hypermoderní a hyperprofesionální počínaje fantasticky vybavenou mučírnou - největší halou s moderními posilovacími stroji v republice - přes rozvrh hromadných ženských aerobních cvičení, bojových sportů včetně boxu pod vedením boxerské legendy Rostislava Osičky nebo tanečních hodin, osobních trenérů až po kúru na hubnutí od Víta Chaloupky a relaxaci.

Bude vás to stát přes osm stovek měsíčně, pokud sem chcete mít volný přístup v hlavních časech. Jen je třeba v dnešní době, kdy marketingová nabídka obludně převyšuje naše individuální potřeby téměř ve všech sférách života, nepropadnout kultivaci svého těla natolik, aby nám zdravé tělo neopustil zdravý duch.

A CO LES?

„Je to takovej malej kriminál,“ prohlásil o Praze nedávno v Reflexu hudebník a kreslíř Jaromír Švejdík. „Musíš sednout do auta, do autobusu, do metra a na vlak, aby ses vůbec dostal za ty hradby nadjezdů a podjezdů někam ven.“ Ale proč chce Švejdík vůbec ven? Proč se trmácet ausgerechnet až do obyčejného lesa kvůli rozjímání? Doba výletů obézní filmové rodiny Homolkových je přece pasé, dnešní člověk pro sebe něco dělá. Chce být zdravý a krásný. Čím více pracuje, tím více potřebuje relaxovat. Celá rodina může v jednom klimatizovaném domě strávit třeba celý den!
Stověžatá matička je dnes luxusní, marketingově vypolštářovaný kriminál. Ve fitcentru lze děťátka umístit do dětského koutku, tatínka do posilovny a maminku na floating. Víte, co to je? Za pouhých pár set korun se téměř na hodinu ocitnete v prenatální pohodičce. Úplně jako u maminky v bříšku. Vlezete si nahatí do obrovského vejce s modrou metalízou (otázka je, zda by se sem vešla i Helena Růžičková-Homolková), zavřete za sebou poklop, naložíte se do solné lázně, která vás sama nese, pustíte si relaxační hudbu, modrými světýlky zbarvíte vodu, stulíte se na mnoho způsobů k masážním tryskám vířivky, usnete ... A vy chcete radši do lesa?
Nebo se můžete ve speciálním designově tmavém sále s velkým promítacím plátnem proběhnout na běžeckých pásech (spolu s jinými pohybuchtivými lidmi, abyste se necítili na to hubnutí sami) a zhlédnout při tom film. Zpotíte se a procvičíte si anonymitu. Je snad lepší domácí intimita s vlastní činkou zadarmo? To určitě ne!
Dnešní posilovací stroje jsou tak důmyslné, že zatímco se věnujete jisté partii svalů, jiné jsou fixovány. To vám činka neudělá. A vy přece chcete mít rovnoměrně pěknou postavu. Rychle a stále. Je to přece samozřejmost. Solná lázeň ve velkém vejci je navíc prý velmi zdravá na pleť a je opravdu velmi příjemná. Jenom má člověk pocit, když z ní vystupuje, zda není jaksi krapet úchylná. Jenže to měl před lety, když se položil do první světelné rakve zvané solárium, také. Stejně tak když poprvé cvičil ve zpoceném dámském davu svůj první aerobik. A má dnes ještě vůbec cenu bavit se o tom, co je přirozené, když nám v každodenním městském životě tolik kráčí o efektivitu? Když si vezmete, že si dneska můžete za sedm stovek nechat udělat ve wellness podniku klystýr a pozorovat na obrazovce, jak vám toxické škodliviny vycházejí z těla ...

KAMENNÝ ZADEK

Půl roku stará historka: je studená sobota odpoledne a jedna pražská třicátnice potřebuje trochu toho sportu a posilování, neboť se ve svém těle necítí tak dobře, jak by chtěla. Její oblíbené malé fitko za rohem má o víkendu zavřeno, vlastní rotoped by jí doma neromanticky překážel, plavat se jí nechce, tak zbývá vyrazit na osvědčený posilovací ženský aerobik někam, kde se cvičí i uprostřed víkendu. To znamená do smíchovského Factory Pro. Prý tu mají všechno a vždy a nejsou tak hogo fogo jako v BBC. Lze přijít, zaplatit jednu hodinu a odejít. V jarní a podzimní sezóně sem mimochodem dorazí až 1400 lidí denně a to číslo stále roste stejně jako čtvereční metry rozlohy. V roce 1999 se začínalo s pěti sty, dnes to dělá i s relaxačním centrem (solária, sauny, vířivky, masáže ...) 5760 metrů. Mezitím vznikla na Černém Mostě další provozovna o 4200 metrech a Factory Pro nedávno expandovala i do Českých Budějovic.
Naše třicátnice zabloudila ve smíchovských megašatnách jako každý, kdo sem přijde poprvé, podruhé i potřetí. V daném okamžiku byla v poloprázdném, nově zrekonstruovaném třípatrovém domě o mnoha sálech na výběr jen hodina „spinningu“ nebo ADK - „aerobic dynamic kickboxu“ zvaného „ádékáčko“. Již v teplákách a s ručníkem míjí sportuchtivá žena, která zná význam všech tří slov začínajících na ADK, ale jejich kombinace jí zatím uniká, sál na spinning. Tady se v ději zastavíme: Skrze otevřené dveře tělocvičny řve hudba stylu radiožurnál, uvnitř tma jak v kině, na kolech bez kol šílenou rychlostí dobrovolně funí, potí se a synchronizovaně mydlí nohama kolem třiceti propocených žen a zepředu je přeřvaným mikroportem slovy „... hop hop hop, za chvilku si dáme kopeček“ pohání dýdžejka v cyklistickém dresu. Jak je možné v takové decibelové masáži a pod takovou drezúrou dobrovolně cokoliv dělat? To má být futuristická náhražka vyjížďky na kole do přírody? Cyklo Disko Amarouny? A co na to Orwell? Nepohánějí snad zdejší rotopedy nějakou tajnou elektrárnu?
Pravda je taková, že zadní část těla se po hodině spinningu spolehlivě promění v potěšlivý kámen. To vám les neudělá! Naše třicátnice tu později absolvuje méně hlučnou hodinu amusí uznat, že potoky potu a „kamenné“ pocity, pro které si tolik žen oblíbilo rotopedy, se skutečně dostavují. I bez hluku, řevu a davu. A nakonec i v anonymním prostředí velkoměsta je osobnost instruktora nebo trenéra klíčová -pod citlivým vedením vrcholového cyklisty Karla Hájka může být spinning i skutečně příjemným hudebně posilovacím zážitkem. Ne že ne.

STROBOSKOPICKÝ BOX

Vzhůru na lekci ADK. Ona si myslela, že je to jen další mutace aerobiku pro pestrost nabídky (Factory Pro jich nabízí jedenadvacet druhů), taková letmá módní úchylka - a on je to hit! Průměrně nejnavštěvovanější lekce vůbec. Ale to teď ještě netuší. Čeká, co bude.
Za oknem, za řekou aut a řekou vody se tyčí slovutný romantický Vyšehrad. Malé pódium v prosvětlené tělocvičně obklopují velké reprobedny. Ty začnou zběsile poskakovat jako první. Následuje cosi, co lze považovat za šílené, a ti, kdož to provozují, jsou na to patřičně hrdí. Naše velkoměstem ještě ne zcela zdeformovaná žena je v šoku a její tělo též, když rozkročena za dusotu techna co nejrychleji přenáší váhu z nohy na nohu a přitom stroboskopickou rychlostí boxuje do vzduchu před sebe. Jak dlouho to lze vydržet? Mezi rychlopalnými sestavami z úderů a kopů následuje vždy protahovací a oddechová pasáž.
A Vyšehrad na to kouká. Přesně takto zběsile tepe velkoměsto. Co nejrychleji a nejefektivněji.
ADK je sice aerobní cvičení při hudbě, ale vychází z prvků bojových umění. A ve Factory Pro ho na rozdíl od jiných fitcenter vedou opravdoví mistři kickboxu, a nikoliv cvičitelky aerobiku s doplněnou specializací. Boxuje a kope se i do chráničů, nejen do vzduchu. Boj chce kontakt. Lidé se sem chodí fyzicky odrovnat a psychicky vymýt. Někdo zajde za tímto účelem do baru, někdo na ADK. Ten druhý si při tom rapidně a kompletně vyztuží celou postavu i srdce, zpotí se na maximum, a co je pro městského člověka bez přirozeného denního pohybu velmi podstatné: vybije si agresivitu. Tepová frekvence mu při lekci stoupá na 140 až 167 za minutu.
Zajímavé je, že sem chodí stále jen ženy. Jde přece o hromadné trdlování na hudbu a na to chlapi nejsou. Martin Zavoral, čtyřnásobný mistr světa v kickboxu, zdejší instruktor, jedna z chloub Factory Pro, říká, že ADK se u nás cvičí už asi čtyři roky, a to v návaznosti na Tae Bo, že se bojové sporty s aerobikem prolínají po celém světě v mnoha variantách a že není důvod, proč by na ADK nemohli chodit i muži. „Ale ti jsou spíše na kontaktní sporty, buší do pytlů, do bloků, chodí na klasický kickbox ve dvou s trenérem.“ Mužský „bojový tanec“, kočkovaná dvou jedinců spolu i proti sobě v malé tělocvičně, působí tak nějak „přirozeněji“ než dámská boxovací jízda. „Člověk se pere, to je dané mentalitou lidí,“ říká mladý mistr světa. Perou se tedy i dívky a ženy - na hodinách klasického kickboxu tvoří zhruba pětinu až čtvrtinu klientely.

SHOW DVA TŘI MARCH!

Je vcelku zvláštní zážitek čekat ve dva metry široké chodbě, až bude fotograf s prací hotov, a sledovat oknem vpravo lekci kickboxu a skleněnými dveřmi vlevo mírumilovnou relaxační hodinu power jógy, kde ženy jen pomalu a ladně mění pozice jako hýbající se sochy. Jang a jing. Jen dohromady to dává smysl.
Dveře na konci chodby vedou na hodinu dance aerobiku Michala Šubrta, jedné z největších zdejších hvězd, vicemistra republiky v deseti tancích. A to je největší mazec. Hudba opět řve, až dusí. Hyperenergetický instruktor v růžovém tílku přesto ještě otočí volume doprava. A už to jede! Great line! Mambo! Step touch! Side to side! March! Step tep! Tahle aerobiková latina, označující jednotlivé cvičební figury, by přes hluk ani z mikroportu nebyla slyšet. Ale v sále jsou samé zkušené cvičenky - doslova všeho věku i typu a tak stačí naznačovat rukama jako hluchoněmým. Michal Šubr má tolik energie, že cvičí víc než za všechny přítomné, cvičí za celý stadión lidí! Je to neformální, taneční showman, a když zvýší rychlost a intenzitu cvičení přes únosnou mez, endorfiny začnou lítat vzduchem. Ze zpocených hrdel se ozývá výskot, těla křepčí a ústa se smějí. Odcházíme z téhle řízené sportovní diskotéky s fotografem jako z bitevního pole. Jsme snad on a já podivíni, kteří až extrémně lpějí na přirozenosti? Nebo je tohle extrémní úkaz? Či snad jen naše smysly nejdou s dobou, v níž je intenzita taneční party dávno něčím normálním, obyčejným a brzy bude out?
Usedáme k baru umístěnému přímo v posilovně, kousek od squashových kurtů. Prý to tady v začátcích vypadalo opravdu spíš jako na diskotéce, chlapi stáli na baru a čuměli na holky, jak cvičí. „Ale teď už sem chodí normální lidi,“ říká zmíněný cyklista Karel Hájek, jehož hodina spinningu mě příjemně překvapila výběrem hudby a přirozeným přístupem. „Hudbu vybírám na místě, taky podle toho, jak je venku. Když je hnusně, lidi přijdou naštvaní a potřebují úplně jiné zacházení než v létě. Je důležité vycítit, co chtějí. Není možné dát nejdřív těžkou zátěž a pak rychlé šlapání, protože pak ženským rostou zadky.“ Jak často tu Karel Hájek šlape? Není to k zbláznění? „Chodím na tři hodiny týdně, to mě nabíjí. Musím ty lidi pořád motivovat, víc lekcí by mi bralo energii. Jezdím závodně na kole a tohle je příjemný doplněk. Někdo se tím asi živí, ale to musí být tvrdé.“

POSILOVNA Z GENDEROVÉHO HLEDISKA

Můžeme si na závěr nostalgicky postesknout v duchu myšlenky Theodora Roszaka, kterou nedávno přetlumočil v Reflexu kolega Komárek: „Měřítkem pokroku se stává umělé prostředí. Provází městského člověka tak důsledně, že ten může zapomenout na to, že vně umělého světa existuje člověkem nestvořená příroda.“ Ale přiznejme si, že on má ten náš velkoměstský kriminál také něco do sebe: je docela sexy! Třeba taková Jana Havrdová, mistryně světa v týmovém step aerobiku z Factory Pro, vidí věc z nadhledu: „My si uvědomujeme, že jsme extrém. Zvolili jsme tovární způsob prezentace služeb, jenž se liší od nabídky malých center. Je to tu v zásadě anonymní. Ale právě to oceňují lidé, kteří jsou z práce přesycení člověčinou. A co se týče nabídky, snažíme se být nejlepší.“ Podle dietologa a dřívějšího kulturisty Víta Chaloupky z BBC, osobního trenéra mnohých hvězd českého show-businessu a odborníka na dělenou výživu, je i pražský řetězec pěti velkých fitcenter BBC na nejvyšší úrovni, a to i ve srovnání s podobnými centry v zahraničí. „Nedá se to absolutně srovnat s tím, jak se cvičilo před dvaceti lety. Dříve byly na prsní svaly tři stroje, dnes jich je pětadvacet. Ta nabídka je obrovská.“ Jak se podle Víta Chaloupky liší sportovní pohyb venku a uvnitř fitcentra? „Je to otázka času a dostupnosti a možná i motivace. Ve velkém množství lidí se člověk nestydí, že chce hubnout, protože ostatní cvičí také. Ne každý se také sám donutí k většímu výkonu. Výborně funguje, když v posilovně ženy vidí na muže a naopak. To je osvědčená motivace.“
Takže posilovna je i společenským zařízením. Především ženy všeho věku nacházejí v aerobním kolektivním cvičení tělesné sebevědomí, relaxaci a endorfiny. Aerobik se jim snadno může stát drogou, ženským klubem, náhražkou hobby nebo sexu.
Ale žijeme v době předimenzovaných služeb. Přitom času máme stále stejně, a tak si člověk musí vybrat: jestli chce jen tak žít, být krásnější, nebo něco doopravdy umět. Jestli chce být praktičtější, nebo sečtělejší, vzdělanější, nebo uvolněnější, starat se jen o sebe, starat se o děti, být s přáteli ... I když se nám v naší instantní době zdá, že můžeme a zároveň jsme povinni mít všechno.

Proč dnes nestačí vypnout prsa a břicho zastrčit, abychom se cítili dobře? Kde je rozumná míra péče o vlastní tělo?