Devět Němců, jeden Žid

I slabá čtvrthodinka totiž postačí, aby si člověk trochu kovaný v dějepise udělal na expozici názor. O rozpoutání druhé světové války aby v jednom sále a dvou nevelkých místnostech hledal informace lupou. Pronásledování Židů končí zhruba rokem 1936 a genocida Arménů v Turecku je postavena na stejnou úroveň s poválečným odsunem Němců. Když jsem slyšel, co si pobrukují také další polští novináři, bylo mi jasné, že vztahy mezi Varšavou a Berlínem znovu o něco ochladnou.

POLÁCI SKOČILI NA ŠPEK

Netrvalo dlouho a na polské straně padla první ostrá slova. „Na západ od nás se odehrává další pokus, jak přepsat historii,“ prohlásil novopečený premiér Jaroslaw Kaczyński na improvizované tiskové konferenci, která se shodou okolností konala na místě nacistického koncentračního tábora. V postatě měl pravdu. I když své hodnocení vyřkl dobré dvě hodiny před oficiálním otevřením výstavy, kdy ji žádný z polských diplomatů neměl šanci vidět. Kolující zvěsti o kontroverzní podobě expozice a fakt, že ji uspořádala Nadace Centra proti vyhánění v čele s Erikou Steinbachovou, udělaly své.
Právě šéfka nadace, která je navíc předsedkyní Svazu vyhnanců (BdV) a poslankyní Bundestagu, je v Polsku vnímána jako ztělesnění zla.
„Eriku Steinbachovou považuje mnoho Poláků naprosto mylně za nejznámější německou političku. Pro ně je kancléřkou nebo minimálně vicekancléřkou, a přitom v samotném Německu je to politička třetího řádu,“ říká Bartek, kterého štve, že Varšava Steinbachové znovu skočila na špek a polské vládní kruhy na výstavu, jež nemá žádné oficiální posvěcení od německé vlády, tak ostře reagovaly.

CENTRUM PROTI VYHÁNĚNÍ

Výstava Vynucené cesty je podle Steinbachové prvním projektem zamýšleného Centra proti vyhánění. Jeho cílem má být celoevropská diskuse (nejlépe ovšem vedená s východními sousedy Německa) o vyhánění ve dvacátém století. Polských a českých odborníků, kteří by s dosud neexistujícím Centrem byli ochotni spolupracovat, se ale jaksi nedostává.
„Jediný renomovaný polský historik, který nám pomáhal s přípravou výstavy, se ve své vlasti dostal pod takový tlak, že musel náš projekt opustit,“ říká Steinbachová. Přesto se na výstavě objevují předměty a fotografie zapůjčené z polských muzeí. „Den před otevřením expozice za námi přišli polští kolegové a sdělili nám zdrcující novinu. Pokud se jim finální podoba akce nebude zamlouvat, odvezou si všechny exponáty zpátky do Polska. Předměty ale nakonec máte možnost vidět,“ snažil se vyváženost výstavy obhajovat jeden z jejích autorů, Wilfried Rogasch, jenž sám pochází z rodiny německých vyhnanců.
Slova pronesená v den otevření expozice umístěné do prestižního paláce Korunních princů na berlínské třídě Unter den Linden vzala rychle za své. A jedna z vitrín popisujících pronásledování Poláků po válečné porážce v roce 1939 zeje z poloviny prázdnotou. Už jen popisek připomíná, že tu visívala fotografie ze září tohoto nejen pro Poláky smutného roku. Byl na ní zachycen malý polský chlapec s papírovou cedulí na krku, na níž je uvedeno jeho jméno a adresa. Takové opatření mělo pomoci opětovnému shledání rodin, které by rozdělilo nacistické bombardování Varšavy. Vedení varšavského muzea získalo pocit, že se od něj po odmítnutí výstavy z oficiálních míst očekává nějaké gesto, a fotografii si z vitríny jednoduše vzalo.
„Kdyby další fotky nebyly zapuštěné do skla, zmizelo by toho mnohem víc,“ prozrazuje mi Jacek Lepiarz, kolega z Polské tiskové agentury (PAP).
Poláci ale nejsou zdaleka jediní, komu se interpretace dějin ` a la Steinbachová nelíbí. Sabine Schmidtbauerová je jednou z hrstky mladých Němců, kteří s dvojjazyčnými polskoněmeckými transparenty přišli před berlínský palác proti Vynuceným cestám protestovat. Rozhazováním letáků a hlasitými výkřiky dokonce narušili vystoupení předsedkyně Svazu vyhnanců před novináři. „Co se tu děje, je relativizování dějin. Nevadí nám zachycení utrpení jednotlivých lidí, kteří zažili vyhnání, ale způsob, jakým jsou tyto události zasazeny do kontextu. Nemůžete přece oběti holocaustu nazývat ,mrtvými při odsunu‘, to je cynické! Nelíbí se nám ani lidé, kteří za projektem stojí. V radě Nadace Centra proti vyhánění sedí člověk, jenž poválečný odsun Němců nazývá genocidou. To považujeme za nepřijatelné. Tím, že vyhnání Němců dají evropský rozměr, se tihle lidé chtějí vymanit z krajně pravicového kouta, kam patří,“ myslí si Sabine.

NACISTÉ, NIKOLI NĚMCI

Další, řekněme zvláštností výstavy je, že se na ní v souvislosti se zločiny druhé světové války sice hojně mluví o „nacionálních socialistech“, ale termíny „Němci“ a „Německo“ tu nelze takřka zaznamenat. Toho si paradoxně všimnou hlavně němečtí návštěvníci. Wilfried Rogasch tuhle výhradu považuje za absurdní. „Jestli si myslíte, že existují lidé, kteří si nacionálně socialistický režim nespojí s Německem, pak už vážně nevím ... Na řadě míst výstavy jsou informace o řádění nacistického režimu v různých evropských zemích. Celou svoji kariéru kurátora se věnuji dokumentaci zločinů nacionálního socialismu. Je jasné, že i mezi odsunutými Němci byli zločinci. Já věřím v individuální, ne kolektivní vinu. Nemyslím si, že si všichni vyhnanci, ať už Němci, nebo třeba obyvatelé Bosny před pár lety, zasloužili přijít o své domovy.“
Ani Jacek Lepiarz by tuhle terminologickou nesrovnalost nenafukoval. „Je fakt, že v roce 1939 Poláci bojovali proti Němcům, a ne proti nacionálním socialistům. Ale když tohle téma přenesu do současnosti, tak totalitní režim a jeho protagonisty z období před rokem 1989 taky nazýváme komunisty, a přitom je řeč vlastně o nás, o Polsku a Polácích.“

ČECHOSLOVÁCI JAKO TURCI

V podstatě jediným interaktivním prvkem výstavy jsou audiovizuální výpovědi lidí, kteří vyhnání z domovů zažili na vlastní kůži. Na bílých krychlích zapuštěných v podlaze jsou jednotliví běženci v krátkosti představeni a ze sluchátek si pak návštěvník může vyslechnout jejich příběh. Kritici výstavy a německých vyhnaneckých spolků mohou i tady po právu namítnout, proč perzekuci Židů v Německu popisuje jeden jediný svědek. Georg Isakowitz vypráví o tom, jak mu jeho němečtí „kamarádi“ začali přivírat prsty do klavíru a jak chtěl za každou cenu pryč z Německa. (V roce 1936 se mu podařilo vystěhovat do Argentiny.)
Zato popisu poválečného odsunu německého obyvatelstva ze střední a východní Evropy se věnuje hned devět (!) svědectví. Příběhy sedmnáctiaž dvacetiletých Němek, které vojáci Rudé armády násilím vyvlekli z uprchlických transportů a poslali do tábora Šadrinsk na Sibiři, bezesporu na výstavu patří. Spadá ale do „škatulky“ odsunu nebo vyhnání útěk statisíců Němců z Polska a Východního Pruska před postupující Rudou armádou?
Je vlastně vůbec přípustné stavět všechna vyhnání a exody dvacátého století na stejnou úroveň? Jakého společného jmenovatele mají odsun Italů z Istrie a osud kyperských Řeků po turecké invazi v roce 1974?
Kamarád Bartek má v téhle otázce jasno. „Šlo o události s tak odlišným politickým pozadím, že je přece nemůžeme srovnávat! Navíc tu chybějí informace o tom, že poválečný odsun Němců ze střední Evropy byl důsledkem jistého procesu jménem druhá světová válka,“ upozorňuje na další z historických faulů, jehož se podle něj autoři výstavy dopustili.
Erika Steinbachová má na takovou výtku jednoduchou odpověď: „Jistě, každý odsun měl jiné politické východisko, ale jedna věc je společná všem - utrpení běženců.“
S tím se nedá než souhlasit. Jenže co si pomyslí například americký turista neznalý historie, když vedle sebe uvidí důkazy nevýslovného utrpení (nejčastěji označovaného slovem genocida), jež v letech 1915 a 1916 zažili v Turecku Arméni, a fotku sudetských Němců, kterak s majetkem natěsnaným v jednom kufru opouštějí v dobytčácích Československo? Vždyť příběhy dokládající obě události jsou na berlínské výstavě velmi přesvědčivé.
„Turečtí vojáci nám řekli, že v zájmu naší vlastní bezpečnosti musíme opustit své domovy. Pak obcházeli celé město, ulici po ulici, zavírali domy a zapečeťovali je. Vlakem jsme se ze západního pobřeží dostali až někam do středního Turecka, do okolí města Konya. Tam se shromažďovaly arménské transporty z celé země. Odtud se muselo dál k syrské hranici pokračovat pěšky. Cestu lemovaly tisíce mrtvých těl. Viděla jsem na vlastní oči, co se stalo naší ubohé sousedce, která už nemohla jít dál. Turečtí vojáci ji popadli a zaživa hodili do ohně,“ vzpomíná na pochod smrti Elise Hagopian-Taftová, která dnes žije ve Spojených státech.
O nějaké čtyři metry dál popisuje své zážitky z československého internačního tábora Nováky tehdy devítiletý Němec Alfred Pogadl. „Slovenští sedláci si naštěstí vybrali moji tehdy dvanáctiletou tetu, aby v jejich rodině dělala chůvu. Teta potom do tábora pašovala v ruksaku jídlo, které jí sedláci dali. Jinak bychom asi bývali umřeli hlady. Mé mamince se v táboře narodilo děťátko. Maminka po porodu těžce onemocněla, a když ji nakonec odvezli do nemocnice, bylo už pozdě. Ani můj malý sourozenec útrapy nepřežil.“
Kvůli takovým svědectvím nebudou asi návštěvníci expozice vnímat Ankaru nebo Prahu zrovna pozitivně. A Němci a Německo si z výstavy o moc horší kaňku neodnášejí. Už proto, že tu téměř absentuje téma holocaustu. Pronásledování Židů v Německu je tu vyhrazeno období „od roku 1933 do začátku holocaustu“ a vrcholem židovského strádání, jak ho výstava prezentuje, je tu v podstatě už zmiňované přivírání prstů pana Isakowitze do klavíru.
Erika Steinbachová má však i pro tuto disproporci vysvětlení. „Holocaust byl natolik dramatickým mezníkem německé historie i dějin evropských Židů, že výstava s podtitulem Útěk a vyhnání není přiměřeným místem pro jeho zachycení. Dlouho jsme o tom diskutovali v naší vědecké radě, ve které sedí také židovští experti. Rozhodli jsme se zachytit jen určitou etapu vyhánění Židů. Holocaust byl promyšleným, štábně naplánovaným vyhubením skupiny lidí. Je něčím tak ojedinělým, že s ním chceme zacházet odděleně - a to mluvím i za naši nadaci.“

***

Co si o výstavě Vynucené cesty myslíte vy?