Synové Čtyřlístku

Situace společenství českých fanoušků a tvůrců komiksu dnes v mnohém připomíná obec milovníků science fiction před dvaceti lety. Relativně malá, ale velmi aktivní komunita stojící jakoby mimo oficiální proudy kulturního dění, posilovaná kombinací pocitů důležitosti milovaného žánru a jeho nespravedlivou marginalizací okolní společností. Stejně jako v polovině osmdesátých let fandové překypují aktivitou: pořádají celostátní setkání, vydávají si vlastní časopisy, udělují ceny a cítí potřebu bránit svůj svět před nepochopením okolí. Bez problémů infiltrovali nejedno masové periodikum a snaží se zde recenzovat pokud možno vše, co z daného žánru v češtině vychází. Samozřejmě pokaždé v superlativech, s buditelským étosem a snahou přesvědčit nevěřící, aby překonali předsudky a nechali se zlákat světem kresleného seriálu. Další podobnost je dána tím, že čtenáři tehdejší překladové sci-fii dnešního zahraničního komiksu byli poměrně rychle zhýčkáni výběrem vydávaných titulů. Na průměrná či podprůměrná díla je času dost, v prvé řadě je třeba vydat to nejlepší z nejlepšího, v případě komiksu například prakticky kompletní produkci uznávaných scenáristů Alana Moora či Neila Gaimana.
V jednom se ale zmíněné paralely rozcházejí. Sci-filiteratura byla i přes určitou přehlíživost ze strany oficiální kultury stále masovou záležitostí. Náklady knih západních autorů sahaly po stotisícové cifře. Zato vydávání současného komiksu je ze strany vydavatelů stále spíše nákladným koníčkem. Snad s výjimkou Rychlých šípů, sešitů o Asterixovi a Garfieldovi jsou prodeje komiksových knih u nás bídné.
Proč? Zatímco v zemích s delší komiksovou tradicí je klasickým formátem laciný sešit, který eventuálně postupně vydá na knihu, u nás vycházejí již rovnou celé knihy, takzvané grafické romány. Zaplatit práva, nechat přeložit nejen texty v bublinách, ale i nově přemalovat veškeré počeštěné nápisy v jednotlivých polích a pak vytisknout několikasetstránkový svazek v barvě, to vyžaduje značné náklady, takže za cenu jednoho grafického románu byste pořídili třeba i tři běžné knihy.
Další překážkou může být poměrně úzké tematické vymezení většiny komiksových alb. Nejste-li příznivec sci-fia hororu, moc si nepočtete. Ale ani komiksy, které jsou otevřené širšímu publiku, nemají na růžích ustláno. Nakladatelství BB art, asi největší hráč mezi domácími vydavateli komiksu, má na svém kontě kromě nenáročných dobrodružných sérií také tituly jako Jimmy Corrigan: nejchytřejší kluk na světě od Chrise Warea a Pod dekou od Craiga Thompsona. Obě knihy přinášejí silný, strhující příběh z reálného světa a doopravdy poskytují podobný zážitek jako četba dobrého románu. Oba tituly získaly ta nejvyšší ocenění v zemi svého vzniku i u nás. Podle majitele vydavatelství Jiřího Buchala se však prodej obou titulů nedostal ani přes hranici tisíce výtisků. „Aby se nám vložené náklady vrátily, museli bychom prodat od každého z těchto titulů alespoň 1600 kusů,“ dodává Buchal. Ze stejného důvodu opustil dříve velmi aktivní komiksové vydavatelství Mot jeho spoluzakladatel Jakub Němeček: „Do cen knih jsme nezapočítávali platy pro nás. Čekali jsme na dobu, kdy se uchytíme a prodeje začnou stoupat. Tato doba bohužel ani po čtyřech letech nepřišla.“

Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA

Přesto tuzemský komiks zažívá své šťastnější období. Má k dispozici první generaci tvůrců, která mohla vyrůst na jiných kreslených seriálech než na Čtyřlístku a Kocouru Vavřincovi. Zájem o tvorbu kreslených seriálů se nedá přehlédnout, pro mladé výtvarníky je komiks výzvou, ne-li dokonce přirozeným médiem. Jako by celá generace mladých kreativních lidí náhle objevila nový jazyk a toužila si ho osvojit. S každou novou publikací se objevují další jména. Jen málokomu se ale podaří udržet kontinuitu a připomenout se čtenářům znovu. Domácí autoři jsou totiž v opačné pozici než v překladech vydávaní zahraniční. Téměř žádný z nich nenašel dostatek času a sil, aby vytvořil seriál knižního rozsahu, nebo alespoň sešitovou sérii.
Českému autorskému komiksu chybí publikující základna, z níž by se rodily opravdové špičky. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy vycházejí nejrůznější antologie „české komiksové elity“, ale být členem takové elity často znamená mít jakž takž zvládnutý styl kresby a publikovaný jeden či dva několikastránkové příběhy v některém z těžko dostupných a spoře vydávaných časopisů s názvy jako Aargh!, Bedeman či Zkrat.
Jistěže se najdou i vzácné výjimky. V mnoha směrech průkopnickým činem byla „sudetoněmecká“ trilogie Bílý potok, v níž se scenárista Jaroslav Rudiš šťastně sešel s výtvarníkem Jaromírem 99 a entuziastickým vydavatelem Joachimem Dvořákem, který dovede své autory podporovat i propagovat. Alois Nebel, nádražák s velkým srdcem a neodbytnými vidinami, se ukázal být natolik životaschopnou postavou, že se dočkal znovuzrození na divadelních prknech i na stránkách přílohy Reflexu Ex.
Bílý potok naznačil, že zdroje tu jsou. Zájem vydavatelů o dobré nápady také. Jedním z nich bylo letošní vydání Kytice Karla Jaromíra Erbena pojaté jako sada kreslených seriálů od různých autorů. Ředitel vydavatelství Garamond Petr Himmel tak realizoval myšlenku, která jej napadla při návštěvě Francie, kde viděl v knihkupectvích nejednu národní klasiku v podobě komiksu. Možná tím udělal pro propagaci Erbena mezi dnešní mládeží víc než všichni učitelé literatury dohromady. „Uznávám, že kniha má i edukativní charakter,“ vysvětluje Himmel. „Ale já spíš chtěl něco udělat pro český komiks než pro Erbena. Vybral jsem Kytici, protože její příběhy mají spád. Kniha měla úspěch a nese své plody. Obrátili se na mě další komiksoví tvůrci a vypadá to, že budeme ve vydávání domácího komiksu pokračovat.“
Znalec komiksu by sborníku vytkl, že některé příběhy jsou spíše sledem ilustrací a nevyužívají dynamiky a dalších možností daného média. Ctitel Erbena by patrně povzdechl, že transformace básně do obrazů mnohdy zůstala u vnějších efektů, takže z básně Kytice zůstal obyčejný horor o obživlé mrtvole a z Vodníka utkví zejména scény podvodní erotiky dekorované žabincem. Leč účelu světícího prostředky bylo dosaženo. Svár formy a obsahu vykazuje i dlouho očekávané album Nitro těžkne glycerínem. Scénář napsal zřejmě nejnadanější komiksový scenárista Štěpán Kopřiva. O výtvarnou stránku se postaral nejlepší z mladých komiksových malířů - Jiří Grus. Z toho mála, co od současných domácích autorů vyšlo, patří Nitro jistě k tomu nejlepšímu. Přesto se Kopřivova záliba v akčních béčkových filmech překypujících násilím citelně míjí s Grusovým surreálnějším, niternějším založením. Ale co naplat, Grus se jako málokdo jiný může poměřovat s kvalitou, na niž jsou zvyklí čtenáři nejlepších komiksů zahraničních. A nebýt vize úspěchu ve světě, náročně kreslené Nitro by možná ještě dodnes nebylo hotové.

HLEDÁ SE ČESKÝ KOMIKS

Situace dnes je odlišná od stavu před pěti lety. Nová vlna mladých výtvarníků hledá sympatizující vydavatele, ale také scenáristy. Obojího je zatím nedostatek, takže není vůbec výjimkou, že si kreslíř sám píše i scénář, nebo dokonce že si dílo vydá vlastním nákladem. I z těchto důvodů, bez tlaku komerce, bývají témata a přístupy českého komiksu lehce bizarní. Komiks pro dospělé (nezaměňovat s erotickým komiksem) tu nemá tradici, vše se tvoří od základu, ale postmoderně naladění výtvarníci jsou nad starý dobrý příběh povzneseni. Pod vlivem konceptuálního umění je zajímá i samotná podstata média. A tak zde vznikají antikomiksy, komiksy o komiksu nebo experimenty typu publikace O (ne)mrtvých jen dobré, kdy stejný scénář zpracovalo dvanáct různých kreslířů.
Také letos vydaný útlý sborník Czekomiks obsahuje výhradně příběhy o situaci komiksu v tuzemsku. „Český komiks,“ píše v doslovu Štěpán Kopřiva, „to je něco jako yetti pracující pro KGB. Nejenže ho nikdy nikdo neviděl, ale ještě navíc operuje v hlubokém utajení. Co to plácáš, namítnete asi, co Čtyřlístek, Kája Saudek, Kometa nebo Zelený Raoul? To, přátelé, jsou stopy v himálajském sněhu. Svědčí o tom, že tam nahoře skutečně něco žije, že to není pouhý mýtus osmahlých šerpů z kulturních rubrik.“
Jak moc se komiksová scéna změnila, je vidět z článku předního komiksového publicisty a scenáristy Tomáše Prokůpka Generace 89. Z nejvýraznějších tvůrců přelomu osmdesátých a devadesátých let není v této oblasti dnes aktivní prakticky nikdo: Karel Zeman, Miroslav Schšnberg, Jiří Grbavčic, Lubomír Hlavsa, Vladimír Tučapský, Vladimír Hanuš, Libor Páv, Libor Balák a další dnes již zapomenutá jména. Prokůpek tehdejšího typického autora charakterizoval takto: „Vyrůstal na Rychlých šípech, miloval Zdeňka Buriana a komiksu definitivně podlehl po setkání s tvorbou Káji Saudka. Při hledání vlastního stylu se lehce inspiroval francouzským komiksem, v pozdějších letech svého života vstoupil buď do některého ze sci-fi klubů, nebo se stal členem trampské osady. Na začátku devadesátých let se nadšeně přihlásil do Comics klubu československého a své práce otiskl v Kometě a některém ze zvolna kolabujících dětských časopisů. Po krachu většiny příhodných periodik se stáhl do ústraní. Komiks ho stále baví, ale má rodinu a další závazky, takže zadarmo se mu věnovat nemůže.“
Před patnácti lety znamenal u nás komiks především dobrodružný seriál pro mládež, často ovlivněný rukopisem praotce-zakladatele Káji Saudka. Očekávalo se, že časopisy s kreslenými seriály, jako Kometa a Aréna, budou běžnou součástí nabídky v každé trafice. Původní tvorbu však převálcovaly překlady zahraničních děl, komiks se s výjimkami masovou záležitostí nestal. Pouze časopis Crew přežil do dnešní doby, ten ovšem tiskne skoro výhradně cizí produkci. Původní tvorba nalezla útočiště v malých, zájmových tiskovinách.
Kdybychom měli označit současnou generaci letopočtem, byl by to rok 2000. Tehdy totiž vzniklo první české specializované vydavatelství Mot a v Brně vyšlo první číslo časopisu Aargh!, nejkvalitnějšího z nových, malonákladových komiksových periodik. Mot dnes funguje v oslabení a sporadicky, ale díky extravagantnímu sešitu Pixy od Maxe Anderssona rozšířil povědomí o kvalitě moderního komiksu i mezi tu část tuzemské mládeže, která jím dříve opovrhovala.
Charakteristika autora generace 2000 by pak zněla asi takto:
Součástí jeho dětství byl Čtyřlístek, počátkem devadesátých let, stále ještě jako teenager, hltal SpiderMana a první komiksové časopisy. Komiks nevnímá jako jednu z možností realizace, ale jako životní postoj. Je dobře obeznámen se světovou produkcí, snaží se však o vlastní výtvarný styl. Saudek je pro něj bůh a Frank Miller je jeho prorok. Není členem žádného sci-fiklubu, ale sci-fije pro něj součást životní reality a proniká přirozeně do jeho tvorby. Prošel jednou či dvěma uměleckými školami, maluje i volnou tvorbu. Své práce publikuje bez nároku na honorář v časopisech Aargh!, Zkrat či Sorrel. Nejraději by zůstal jako výtvarník na volné noze, ale tuší, že dříve či později skončí ve spárech reklamky. Je sebevědomý. Tajně sní o tom, že prorazí do světa a bude se tvorbou komiksu živit.

GENERACE ROKU 2000

Nejvýraznějšími tvůrci této generace jsou již zmíněný Jiří Grus, Karel Jerie a Honza Bažant. Grus je absolventem ateliéru klasické malby na pražské AVU a mohl by být uznán i jako výrazný a zatím ještě neobjevený reprezentant nejmladší malířské generace. Nyní se však plně věnuje tvorbě komiksu a sbírá ceny i v zahraničí. Volné malbě se věnuje také Karel Jerie, rovněž student AVU, oproti Grusovi však hledá témata v oblasti popkultury. Na skupinových výstavách nelze přehlédnout jeho portréty smutných Mickey Mousů. Je velmi plodným tvůrcem komiksů klasičtějšího ražení, se stopovým podílem vlivu Káji Saudka. Reprezentativní ukázku jeho tvorby najde čtenář ve sborníku Inseminátor, jiné příběhy, tentokrát s historickou tematikou, ještě čekají na vydavatele. Nejmladší přírůstek, Honza Bažant, prošel naopak graffiti subkulturou, což je na jeho energickém streetovém stylu znát. Letos vydal sešit Pán času podle scénáře Filipa Nováka. Měl to být první díl série dobrodružství hrdiny, který umí zastavit čas a objeví, že jiné časové dimenze jsou obydleny podivuhodnými tvory. Na další svazky ale tvůrcům prozatím nezbývají volné kapacity, potažmo peníze. Bažant se živí jako scénograf a přistupuje ke svému hobby velmi cílevědomě. V Bruselu například absolvoval seminář zaměřený na získávání grantů pro vydávání komiksů.
V patách jim kráčejí další: Matěj Němeček, spolužák Honzy Bažanta z DAMU, se svým snově fantastickým dílkem John Doe. Miloš Mazal, student Vyšší odborné školy herecké, talentovaný jako výtvarník i scenárista, který zatím vydal jen několik krátkých prací časopisecky. Wladimir 518, další graffiti writer, jenž momentálně větší část aktivit věnuje hiphopové hudbě. Dan Černý, který se jako jeden z mála věnuje tvorbě satirických stripů a humornému komiksu vůbec. Tomáš Kučerovský, jehož nejlepší dílo Vzlety a pády rovněž vyšlo ve sborníku Inseminátor. A samozřejmě ti, které proslavila spolupráce s časopisy: Štěpán Mareš z Reflexu nebo Lukáš Fibrich, jenž výrazně ovlivňuje podobu časopisu ABC.
Kromě toho se o umělečtější polohy žánru pokoušejí studenti vysokých výtvarných škol, kde je v posledních letech tvorba kresleného příběhu běžným zadáním. Juraj Horváth, vedoucí ateliéru ilustrace a grafiky na VŠUP, pod jehož vedením tak vznikl pozoruhodný sborník Noc, říká: „Studentům je komiks vlastní. Poskytuje nám vlastně společnou řeč. Navíc se na něm dobře naučí odvyprávět příběh nebo se proti předloze naopak umět vymezit. Někteří kreslíři se tak vymezují i proti současnému umění, které se jim zdá být příliš intelektuální.“ V tom smyslu se komiks, dříve progresívní médium, stává dokonce jakýmsi dobrovolným krokem zpět. K důkladnému, pomalému umění. O potřebě pomalého umění jako protiváze rychlé, klipovité doby i konceptualistického chytračení ostatně hovoří svou volnou tvorbou a manifesty i Jiří Grus.
Český komiks je zatím doménou solitérů a nadšenců. V budoucnu se možná po této průkopnické době budou tvůrci i čtenáři s nostalgií ohlížet.