Eroze čeho?

Podle prezidenta Václava Klause trpíme erozí svobody, demokracie a pluralismu. To je Klausovo svaté téma, když zrovna nemluví o uhlí, zvlášť směrem k EU. Ale v případě Česka? Mé libertinské srdce říká, že právě nyní zažíváme vrchol svobody, demokracie a pluralismu: už pět měsíců nemáme žádnou vládu. A soudě podle nedělních Otázek Václava Moravce hned tak ani mít nebudeme, nepočítáme-li její loutkovou formu.
Pětice předsedů sněmovních stran totiž zažívá absolutní vrchol pluralismu: Mirku Topolánkovi se poslední dobou stalo něco s očima a mluví o salámu. Samozřejmě už víme, že v politice nikdy neměl překročit hranice Stodolní. Jiří Paroubek zůstává sám sebou, po senátních volbách mírně ufouknutý kapitán politické destrukce. Úřadující předseda lidovců Jan Kasal chce být znovu „nárazníkovým pásmem mezi ODS a ČSSD“, což jeho strana praktikuje už patnáct let. Boží syn stranou, na E 55 se tomu říká prostituce. Zvrhlé myšlenky KSČM se v tomto sloupku prezentovat nebudou. A Martin Bursík, předseda zelených? „Pojďme dělat politiku jinak,“ nabídl v Otázkách. Když to slyším, vidím Jana Rumla, Táňu Fischerovou a učet za ministrování Pavla Němce.
Je celkem legrační vidět Klause urgentně mluvit o potřebě vlády s mandátem kvůli penzijní či zdravotní reformě. Ne že by neměl pravdu. Jenže když byl současný prezident premiérem vlády s mandátem, dělal všechno jen ne tyto reformy. Takže jaký je praktický rozdíl mezi vládou s mandátem a vládou bez mandátu? Podle našich vlastních zkušeností zhruba ten, že když vládnete s mandátem, jdete si na Hrad pro pověření vládnout jednou za čtyři roky. Když mandát nemáte, musíte si pro něj každé dva měsíce.