Kdo to tam hází?
Jako každý rok vyrážejí v dubnu na silnice ve větším počtu cyklisté. Taky v tomto měsíci rád sedám na kolo, i když vzduch je ještě studený a slunce hřeje pořádně jen v odpoledních hodinách. Vyjížďka dubnovou přírodou, ještě nerozkvetlou, je oproti běžným v létě v lecčems odlišná.
Tak například letošní duben je jedním z nejprašnějších dubnů, jaké si pamatuji. Vládne docela velké sucho. Zatímco jindy jsem v tuhle dobu bral na kolo blatníky, abych se od stále ještě rozměklých polních cest nezašpinil, letos jsou cesty tvrdé jako beton. Možná je to důsledek zvláštní, slabé zimy. A možná nás čeká po abnormálním zimním období stejně abnormální letní, příliš horké. V každém případě i mnohé rybníky, vodní nádrže mají vody málo – pochopitelně, vždyť z hor odteklo méně sněhu než dříve.
Dalším dubnovým specifikem je, že v dokonalé průzračnosti vidíte, jaký jsme to národ bordelářů a – s prominutím – čuňat. Stromy bez listí a nízká tráva odhalí, co všechno se skrývá ve škarpách, na okrajích lesů. Nejvíc si toho vždycky všimnu, když jedu po nějaké okresní silničce do kopce. To máte při šlapání spoustu času na „pohled do krajiny“. Není hezký. Nestačím se divit, jak se mohlo zrovna v tomhle lese, dvacet metrů od silnice, ocitnout tohle domácí křesílko. A jak se zrovna sem, do křoví, dostal kelímek a obaly od Big Maku, když nejbližší McD je odtud asi tak třicet kilometrů? To někdo zajede k McDrive, jede dál a když dojí, vyhodí kelímek i obal z okna? Plastové lahve po okrajích silnic nepočítám, stejně tak krabičky od cigaret. A kdy to tam ti lidé odhazují? Přes den, kdy by je někdo mohl vidět, anebo jsou skryti pod rouškou tmy?
Skutečně mi zůstává záhadou mentalita těch, kteří jsou schopni odhodit větší kus čehokoli jen tak, do lesa, na louku, podél cesty. A už vůbec nechápu ty, kteří nevyhazují věci menší, ale rovnou vezmou celý pytel odpadků a mrsknou s ním do škarpy. Mám obavu, že takový člověk musí být opravdu slabomyslný, když se domnívá, že příroda tenhle jeho dáreček „nějak pohltí“. I když on si asi nemyslí vůbec nic – prostě odhazuje odpadky stejně samovolně, jako odhazuje zvíře svůj trus.
Příroda je naštěstí milosrdná alespoň v tom, že po dubnu přijde květen, kdy všechno rozkvete a povyroste do výšky, takže civilizační odpad je alespoň trochu skryt zrakům. Jenže on skutečně zmizí jen očím – jinak stále zůstává na svém místě v celé své hmotné celistvosti a mnohdy i nezničitelnosti. Aby se další duben zase zjevil.
