Za rovnou hloupost

Nejdřív české a nyní i evropské feministky žádají omluvu po premiérovi Mirku Topolánkovi. Ten na oficiálním zahájení Evropského roku rovných příležitostí pro všechny prohlásil, že se „žena může svobodně rozhodnout děti nemít, a pak jsem přesvědčen, že má stejné příležitosti uplatnění jako muži.“ Možná měl premiér spíš říct vtip o švédské trojce, jeho oblíbený májový.
Topolánkova logika i feministická hysterie si mohou podat ruce – obě jsou stejně stupidní. Premiér zřejmě zapomněl, co se dělo v ložnici (doufejme, že to nebylo ve sněmovně nebo otcem není Marek Dalík), než otěhotněla Lucie Talmanová. Dítě není svobodné rozhodnutí pouze ženy, ale obvykle ženy a muže – pokud velký Ostravák nehodlá lidstvo zcela vyhubit. Někdo ovšem evidentně myslel víc na muže, když rozdával biologické role. Ani Nečasova týdenní otcovská rodičovská totiž nemění nic na tom, že muž žádné svobodné rozhodnutí ohledně dítěte dělat nemusí. Dítě nosí, rodí, kojí, a když moc neposlouchá Olgu Sommerovou, dalších dvacet let se o ně (i o manžela) stará žena. Na stále bezohlednějším trhu práce má tedy v určitém období zhruba stejně rovnou příležitost, jakou u nás mívají účastníci lukrativních státních tendrů, kteří špatně odhadnou velikost obálky.
Feministky by na druhou stranu udělaly lépe, kdyby byly zticha a konečně pochopily, že prostě nejsme stejní – nejen mezi nohama. A nic na tom nezmění žádné kvóty. K čemu potřebujeme víc političek? Jedna Jana Volfová úplně stačí. Politický feminismus se velmi nápadně podobá jiným politickým doktrínám shora, například komunismu. Široká základna nevytváří úzkou elitu, ale naopak. Feministky jako Olga Sommerová či Věra Chytilová mají s většinou žen společné jen to, že je rády poslouchají v rádiu. Pak jdou vařit. Z Topolánkova výroku by vlastně měly mít radost. Dokazuje, že muži nejsou intelektuálně nadřazeným druhem.