Pomocí slivovice

Ve čtvrtek ráno zapnu ČT a vidím komentátora Týdne Martina Fendrycha, jak s ranně dvojznačným výrazem ve tváři říká, že premiér Mirek Topolánek dělá dobře, když chce vládní reformu, jíž už kvůli Vlastimilu Tlustému radši neříkáme reforma, protlačit sněmovnou s pomocí Miloše Zemana. Možná mi díky ránu něco uniklo. Nebo něco uniklo Fendrychovi.
„Je to celkem logická návštěva. Miloš Zeman má vliv na celou řadu poslanců, v momentě, kdy budu schopen se dohodnout s ním, tak je docela pravděpodobné, že se dohodnu i některými poslanci ČSSD,“ dovysvětlil premiér svůj výlet za expremiérem poté, co v první verzi byla důvodem slivovice. Snad u ní mělo i zůstat, plus chlapská výměna pár tlačenkových bonmotů, které nikdo nechce slyšet. Jsme fakt zemí, kde se letité díry ve státním rozpočtu, zdravotnictví, penzích a vůbec všem, na co jsme kdy dali politikům peníze, a oni si za to doma postavili tobogán, látají návštěvou důchodce z Vysočiny, který pak tátovsky obvolá pár svých partajních sympatizantů a řekne jim, jaké tlačítko mají ve sněmovně mačkat? Taky si přeji nižší daně a mít jednou důchod aspoň na jízdenku na tramvaj, pokud do ní ještě nastoupím. Ne však bulharským stylem – a teď ať mi Bulhaři prominou.
Topolánek to vůbec nedělá dobře. A to od doby, co kvůli reformám vstoupil do této koalice. Lidovci i zelení jsou totiž pro úplně stejné ne-reformy, na jakých se předtím dohodl s Jiřím Paroubkem, jenž zoufale toužil po moci. Rozdíl mezi velkou koalicí ODS s ČSSD a současnou vládní koalicí je pouze ten, že ta první mohla díky sněmovní většině aspoň trochu vládnout, aniž jezdila na Vysočinu. Ta druhá nemůže vůbec nic, viz případ Čunek. A nechoďte na mě s morálkou, ctí a zradou voličů. To v politice skončilo s posledním projevem Václava Havla.