Tirády se zárukou
Tušil jsem, že něco bude špatně, když jsem zjistil, že v Noci s Andělem bude režisérka Věra Chytilová. Čtvrt století nenatočila aspoň průměrný film a depresi z toho si léčí na mužích, zvlášť jejich genitáliích. Viz Pasti, pasti, pastičky nebo Hezké chvilky bez záruky, kde je mužský orgán leitmotivem. Její vystoupení ale nakonec zaskočilo i moderátora, jinak zvyklého zírat na hosty zaskočené jeho nemoderováním.
Je smutné vidět, kam až to dopracovala autorka Stropu. Točí filmy o ženách, jež nadávají na muže, a muže označuje za semenáče a původce všeho zla na zemi. Všechny ženy podle ní touží dělat všechno co muži, včetně čirého bláznovství jako politika. Muži zřejmě mohou i za to, že Hezké chvilky bez záruky rychle zmizely z kin. Což je vlastně velký kompliment. Každý, kdo z tohoto filmu viděl byť jen lodičkovou scénku, se mnou bude souhlasit, že by občas nebylo špatné vrátit se k cenzuře, jaká ve filmu panovala, když Chytilová ještě neměla v hlavě penis. Spoustě tvůrců bychom zachránili reputaci – a nejen tu profesní.
Skoro mě zamrazilo mezi nohama, když režisérka na konci pořadu prohlásila, že doufá, že její vystoupení bude mít nějaký emancipační vliv. Nic proti emancipaci, i ženy by si měly vyzkoušet mužský svět. Ale ne podle Chytilové. Chudák Miroslav Donutil, jenž o něj ve filmu Pasti, pasti, pastičky rovnou přijde, se z režisérčiny emancipace nevzpamatoval dodnes. Viz jeho autorské silvestry či nedělní etudy pro ČT. Řekl bych, že žádná rozumná žena takhle dopadnout nechce.
