Nasrané holubice
Podle týdeníku The Economist (konkrétně institutu Economist Inteligence Unit) patříme k nejmírumilovnějším zemím světa, ze sto dvaceti zemí jsme se umístili dvanáctí. Kritérii byly například výdaje na zbrojení, poměrný počet vojáků nebo podíl na válečných konfliktech v posledních dvou letech. Škoda že se někdo z EIU neprojel po českých silnicích. Zjistil by, že mírumilovnost je dost ošemetná povahová kategorie. Některé národy například válčí výhradně za volantem.
Pokud jde o výdaje na zbrojení: řekl bych, že ty naše jsou úměrně nízké trestuhodné výši výdajů například na poslance a senátory; ti první si snižují výdaje na sebe tak dlouho, až si je vždy zvýší, ty druhé nepotřebujeme. Možná, že kdybychom zrušili Senát a leteckou linku Praha-Ostrava, měli bychom na početnější armádu, s níž bychom občas mohli někoho i napadnout, jako např. Izrael, který skončil třetí od konce. Je ale otázka koho – při stavu naší armády. Leda země, kde není absolutně co vyválčit a které nejsou moc daleko, aby tam naše zbraně vůbec dojely. Nakonec mě napadá jen CzechTek. Navíc malá chudá země jako my nemá ani žádné kolonie, kam by mohla občas poslat armádu a trochu je zplundrovat. A stejně tak nikoho nezajímáme ani jako kořist – i když některá místa, jako třeba Lidový dům, bychom měli někomu věnovat i bez boje.
Výzkum hodnotil i tzv. vnitřní mírumilovnost, například náš vztah k cizincům nebo počet lidí ve vězení. I zde jsou data dost ošemetná. Poslední domácí průzkumy ukázaly, že přibývá lidí, kteří si u nás přejí méně cizinců, byť jde převáženě o starší a méně vzdělané lidi. A počet vězňů? Otázka spíš je, kolik by jich u nás bylo, kdybychom měli policii i soudy na úrovni vyspělých zemí, které skončily jako menší holubice než my, např. USA. Možná by se z nás ještě stali válečníci.
