Naši amanti
Vstoupit do politiky znamená vystavit se akutnímu rozvodovému riziku. Pamatujete kupříkladu na Miroslava Macka? To byl jeden z prvních politiků, který prošel rozvodovou aférou. Následoval ho třeba i kdysi nejpopulárnější ministr Vladimír Dlouhý, ale i jeden z nejmladších ministrů Vladimír Mlynář. Zálet-úlet s těhotenstvím zažívá premiér Topolánek, svého času si s roztomilou blondýnou začal dokonce sám pan bezúhonný Václav Klaus...
(jemu se ovšem podařilo aféru ustát – i to o čemsi svědčí). Šušká se o tom, že manželskými potížemi prochází také primátor Bém.
No a teď do toho spadl i Jiří Paroubek. Je to skoro učebnicový příklad pro manželského poradce, pro psychologa. Mocný muž, obvykle okolo padesátky, se vykašle na svou dlouholetou partnerku (taky okolo padesátky) a vymění ji za mladší, atraktivnější. Z hlediska morálky je to takové přízemní, každý se nad tím ušklíbá. Z hlediska biologického je to vcelku pochopitelné: mladé ambiciózní ženy hledají pro předání svého genetického kódu toho nejvhodnějšího samce, který také chce svoji nepochybně skvělou genetickou informaci rozšiřovat po světě co nejvíce. Pamatuji si, jak mi na otázku, zda je pro společnost dobře nebo špatně, že muži po čtyřicítce či padesátce zakládají druhá manželství, odpověděl dr. Plzák: „Nemusí to být nutně negativní, muži mají totiž tím pádem víc dětí, a to je v dnešní době spíše klad.“
Když se o tomhle problému bavím s kamarádkami, skoro všechny reagují stejně – nekomentují to z pozice morálky, nýbrž docela obyčejně řeknou: „Já se těm ženskejm divím, že si s takovým starým ošklivým chlapem začnou.“ Na tom asi něco bude, ale zjevně je pro některé ženy mužská moc, síla, sláva či finanční movitost takovým afrodiziakem, že vše ostatní přehlédnou. V případě Jiřího Paroubka je to téměř jisté, neboť o nějaké vizuální atraktivitě či „vyzrálém mužném půvabu“ nelze mluvit ani náhodou. A že by šlo o „fajn chlapa“, to se taky nedá říct.
Zajímavé je, jak se podobné vztahy posléze vyvíjejí, kam spějí. Nelze v téhle souvislosti nevzpomenout Karla Svobodu a Vendulu Svobodovou, byť jejich manželství se zrodilo za úplně jiné situace (Svobodovi zemřela žena). Když skladatel zemřel, ukázalo se, že soužití výrazně mladší ženy se starším mužem bylo dost problematické, a to i když onen muž vypadal navenek jako spokojený a úspěšný. Svobodu jeho stáří dost trápilo, žil v jiném světě než jeho mladší, aktivní, životaschopná manželka. Vybavuji si i jistý dokument o televizním režiséru Adamcovi, který rovněž vyměnil manželku za ženu o dvacet let mladší – a z jeho slov byl cítit jakýsi zvláštní smutek, melancholie. Copak asi bude dělat za deset let, kdy už třeba nebude točit, bude už pokročilý důchodce? No ale na druhou stranu: o čtyřicet let mladší Alena Mihulová prožila s Karlem Kachyňou (který s ní mimochodem také žil až po smrti své první ženy) několik let pěkného vztahu. Takže těžko v tomhle nějak zobecňovat.
Když se ale vrátím k Paroubkovi – na něm je směšné především to, jak je ten jeho případ „obvyklý“. Očekávatelný a fádní. Politik a blondýna, která s ní pracovala… No, ať si to hnízdečko lásky tedy užijí. Ale řeknu vám, představit si nahého Paroubka coby roztouženého amanta v láskyplném postelovém objetí s něžnou plavovláskou v průsvitném spodním prádélku… No to si proboha raději ani nepředstavuju.
