Hrdinové doby
„Komu dnes není aspoň padesát, nedokáže si strach a ponížení české společnosti na začátku roku 1970 vůbec představit. Lhaní bylo normálním projevem sebezáchovy,“ brání Jiří Černý v HN Václava Neckáře coby Bacila, spolupracovníka StB. Zčásti snad pravda, vždy jde o kontext doby. Jinak ale příliš chabá omluva.
Zaprvé i šťastnějším lidem pod padesát důsledky tohoto ponížení stále častěji servírují všechny televize formou opakování Televarieté, majora Zemana či Inženýrské odysey, takže jeho ohyzdný rozsah vidí na vlastní oči, přinejmenším u prominentů někdejšího showbyznysu, kteří se celkem hladce stali prominenty showbyznysu dnešního. Nikdo nepotřebuje víc než vidět Františka Němce, jak o západu se ztrápenou tváří v majoru Zemanovi říká: „Chtějí, aby NDR vykrvácela.“ Doufám, že byl v té chvíli skřípnutý aspoň jako Neckář, protože jinak by se měl smažit v pekle ještě níž než bavičské duo Wimmer-Černoch. Kvůli nim dodnes trpím občasným bezdůvodným brekem.
Zadruhé spousta lidí s StB nespolupracovala. Mnozí samozřejmě proto, že nebyli prominenty, takže byli pro režim bezcenní – žádný ukázkový případ. Někteří z nich by jistě práskali taky. Nepráskat (nepodepsat) ale dokázali i StB oslovení prominenti, a to ve všech profesích: od herců a zpěváků přes sportovce až po vědce. A to i po bratrské pomoci. „Kdo u prověrek odmítl vpád sovětských tanků v srpnu 1968 označit za bratrskou pomoc, přišel o zaměstnání,“ argumentuje Černý. Ne tak docela: častěji nepřišel o zaměstnání, ale o prominentní postavení; tedy funkci, koncerty, seriály. Mimochodem: představte si, o kolik by byl estetický teror 70. a 80. let (a logicky i dnešních) menší, kdyby spousta herců a zpěváků nepodepsala – a zmizela z obrazovky.
