Ztracen v knižním supermarketu

Ztracen v knižním supermarketu

Ztracen v knižním supermarketu

Andrej Halada

Knihkupectví pro mě bylo vždycky trochu jiným obchodem než ty ostatní. Především: lze v něm strávit obvykle více času než třeba v obchodě se svetry (ano, mnohé ženy to mají naopak, ale to teď nechme stranou). Zdejší zboží lze totiž okamžitě konzumovat, nebo přesněji: lze ho ochutnávat...

. Vezmete jednu knížku a začtete se, druhou knihou jen tak listujete, pak sáhnete po třetí… Šíře nabídky bývá v knihkupectví obrovitá, bez nadsázky tu lze projít celý svět.
Před pár dny jsem takhle zase zavítal do největšího českého knižního obchodu, do Luxoru na pražském Václavském náměstí. Ačkoli jsem zpočátku nemohl zdejšímu prostoru přijít moc na chuť (stále mi připomínal průchod, který tu kdysi byl), už jsem si zvykl. Mají tu skutečně nejširší nabídku knih, a protože jsem potřeboval jistou specializovanou, šel jsem právě sem. Jenže zdejší komplexní nabídka mě zlákala natolik, že jsem namísto hledání „své“ knihy chodil mezi regály a tuhle sáhl a listoval, tamhle se zastavil, tohle okusil…
Po čase jsem si uvědomil, že v knihkupectví už jsem hodně přes hodinu a že mě z popocházení a postávání začínají bolet nohy. Jenže moje mysl byla pořád nažhavená na další objevování. V jednu chvíli se mě zmocnila téměř panika. Viděl jsem, kolik úžasných slov, obrazů a myšlenek tu kolem mě je, jenže i kdybych do konce života nedělal nic jiného než četl, stejně bych tenhle obchod celý nepřečetl. Výběr knih je tu tak obrovský, že náhle nevíte, kterou koupit. Z fleku bych si vybral třeba dvacet, třicet knih, klidně bych i ty peníze za ně utratil, jenže přečetl bych je pak vůbec? Neměl bych nutkání zajít do tohoto knižního supermarketu znovu a znovu tu dát průchod přirozené lidské touze hromadit?
Ano, typický jev západní civilizace, tedy nadprodukce a hojnost všeho, mě potkal i v oblasti z nejkultivovanějších. Vzpomněl jsem si taky, jak za totality bylo knih mnohem méně, ale některé měly větší cenu, protože byly jedinečné, mnohdy nesnadno dostupné, a proto se na ně stály fronty. Dneska je všeho přehršel, ale jak si vlastně vybrat?
Aby se tedy člověk v tom moři všeho neutopil, je prostě potřeba být rozhodný. Vědět, co skutečně chci a co ne. A stejně jako na bezbřehý internet chodím jen ve chvíli, kdy něco skutečně hledám a vím přesně, o co jde, uvědomil jsem si, kvůli čemu jsem do Luxoru přišel. Vzal jsem tedy tu jednu jedinou knihu, účel mé návštěvy, a spěchal k pokladně. Pravda, přibalil jsem cestou ještě Dějiny antického Říma za zlevněných 69 korun, ale snažil jsem se už nekoukat do regálů, jen abych se zase někde nezasekl. A při placení u pokladny jsem si říkal, jak je to vlastně vrcholně paradoxní, že z kulturního stánku, jakým knihkupectví je, člověk musí utíkat, musí se všem těm vědomostem okolo spíš bránit, aby ho nepohltily. Ale trh je zjevně jen jeden, jeho zákony fungují pro všechny druhy zboží: podáš-li trhu prst, už ti chňape po celé ruce.