(Ne)polepšitelní

Je to hrůzné čtení. Podle HN dodnes soudí šestnáct ze čtyřiceti soudců, u kterých VONS počátkem 90. let žádal úklid z justice, neboť posílali za mříže ty, které tam komunisti chtěli mít. Nyní podle Ústavního soudu nemá být jejich minulost tajná, chvályhodný verdikt. U soudu vám to ale pomůže asi jako nevina. Doufejme, že je jim aspoň nad třicet.
„Přitom se o většině nedá tvrdit, že by svou zkušenost z komunistické justice promítali do svých dnešních rozsudků,“ píší HN. Ještěže tak! Představte si, že půjdete bručet za to, že nejste Prvního máje na Letné. Málem bych řekl, že za to vděčíme tomu, že se podle komunistické justice většinou nesoudí už ani v Česku, nikoli polepšenému charakteru těchto soudců. Prostě tak soudit nemůžou, ani kdyby chtěli. A že by mnozí i chtěli. Podle Tomáše Němečka se tak děje v případech spojených právě s komunismem: např. Eva Burianová z pražského Městského soudu, jež v roce 1988 zavřela na osm měsíců Václava Havla, po Listopadu osvobodila expremiéra Štrougala a snížila trest estébákovi Máchovi. A jsou i další. Ještěže jsem to nebyl já, kdo zmlátil komunistického poslance Jiřího Dolejše.
Ještě horší je ale morální kredit těchto soudců. Jak může v demokracii soudit někdo, kdo by z hlediska spravedlnosti a morálky měl sám být souzen? Skoro jako kdyby premiér... Pardon. Že soudil podle tehdejších zákonů, je argument hodný Báry Škrlové: zaprvé ani ty hned neposílaly lidi do vězení, nakonec byly lidově-demokratické. Často šlo o chtěný výklad. A zadruhé takový soudce měl v justici hned po Listopadu 1989 skončit a věnovat se nějaké morálně méně konfliktní činnosti, třeba ježdění s kolečkem. Soudce je i v demokracii o něco rovnější občan tím, že má v rukou osud jiných. Když mu jeho vlastní osud zapomněl nadělit charakter, neměl by soudit ani sám sebe.