„Zvláštní“ domy

Jak čtenáři tištěného Reflexu jistě vědí, zhruba jednou rok se v časopise objeví příloha Jiné domy věnovaná moderní architektuře, zajímavým domům, především těm rodinným. Jsou zde prezentovány stavby originální, mnohé velmi progresivní, některé i velice pěkné. Když se ale člověk rozhlédne po české stavitelské krajině, spatří obrázek poněkud jiný: většina nových domků se staví podle šablony, nejsou ani moc pěkné, natož pak architektonicky pozoruhodné. Je to běžné domkářské zboží z katalogového „supermarketu“.

Existuje ovšem skupina staveb, které bychom do reflexovské přílohy asi nezařadili, ale na druhou stranu to také nejsou domy úplně obyčejné. Nevídáte jich mnoho. Jejich hlavním znakem totiž je, že jsou mohutné, až opulentní. Někdy jsou to téměř „hrady“ a určitě stály mnoho milionů korun. Nevím, zda také nebyly stavěny podle nějakého „milionářského“ katalogu, ale pokud měly svého architekta, tak příliš moderního myšlení ani smyslu pro vkus neprojevil. Možná však jen plnil zadání majitele, který měl jasnou představu o svém sídle.
V prstencovém okolí Prahy vyrostlo za poslední roky několik čtvrtí, kde se to takovými velkými domy jen hemží. Stejně jako existují satelity „pro chudší“, je tohle satelit pro bohatší. Nicméně i tady existují různé stupně bohatství – některé skupiny velkých domů totiž disponují relativně „chudými“ parcelami (rozuměj malými). Je to až komický paradox: dům o rozloze mnoha desítek metrů čtverečních má okolní prostor, který může být dokonce menší než je zastavěná plocha! Obyvatelé takového domu se proto tísní v sousedství se stejně velikými domy. Stavba je mohutná, chce být až impozantně aristokratická, ale zahrádka je taková malá, domácká, plebejská… Nicméně už jsem navštívil i čtvrť, kde se prostorem nešetřilo: poblíž Průhonic najdeme skutečný „haciend-land“, kde jsou domy (a téměř barokní zámky), které mají tolik místa, že k údržbě objektu i zahrady je už potřeba mít majordoma i zahradníka.
To ale asi není případ domů, které vidíte na fotografiích doprovázejících tento text. Tady jde o výše zmíněný případ velký dům/menší prostor. I tyto domy najdete poblíž centra Průhonic, je to čtvrť, kterou míjíte, když do Průhonic jedete od Jižního města. Domů tu není až tak moc, odhaduji dvacet, třicet. Je tu pár ulic, i pěšky vám trvá procházka touto čtvrtí jen dvacet, třicet minut. A na kole to projedete za chvilku.
Ta čtvrť je zvláštní i tím, jak různorodé domy tu najdete. K vidění je stavba připomínající Petschkovu vilu, je tu dům jak vylouplý z jižanských států USA, jiná stavba je variace na horskou architekturu. Některé domy se mohou pyšnit mnohačetnými, na sebe vzájemně navazujícími stříškami, jiné domy zase připomínají svou strohostí budovu nějakého ministerstva (a jejich vchody jsou podobně monumentální). K vidění je anglická viktoriánská cihla, světlý kámen, omítka v barvě krémového polárkového dortu, ale také nějaké ty barvičky: červená či zelená. Někdy je dům bílý, ale k čisté kráse bílých vil meziválečného funkcionalismu mívá daleko.
Když jsem touto čtvrtí o víkendu procházel, byla tichá a zvláštně liduprázdná. Na chodnících skoro nestála auta (pochopitelně byla v garážích), na zahradách jakoby se nic nedělo. Za okny žádný ruch, viditelná aktivita. Tenhle pocit jisté „bezduchosti“ mám ostatně v mnoha moderních satelitních čtvrtích. Zvláštní je, že ve starších vilových čtvrtích, které kdysi taky bývaly satelity, se cítíte už zabydleněji, příjemněji.
Napadlo mně: kdo tu asi bydlí? Jací jsou to lidé, kteří si postaví takový dům? A proč zrovna v téhle čtvrti, na tomto místě? Ale vlastně po tom ani moc nepátrám. Dům přece prozrazuje svého majitele…