Navždy levý

Jiří Čunek je čistý, hurá! Možná bychom měli slavit Čunkův den, po půlroce politické špíny si to zasloužíme. Možná ne. Čunkův případ ukazuje, že nic jako očištění v politice neexistuje, byť pochází od ústavně nepolitické instituce. A zvlášť v Česku, kde jako by policisté, státní zastupitelé i politici hráli tajné šachy s pravidly mariáše.

Kauza Čunek je tragikomická už od počátku. Bývalý bezpečnostní technik, který štědře zabezpečil hlavně sebe, a jehož jediným cizím jazykem je vsetínský dialekt, se nikdy neměl stát ministrem ani vicepremiérem; dva přebytečné miliony na účtu jsou ažaž i na Vsetín. Jeden Stanislav Gross bohatě stačil – a ten našel jen milion. Policie nikdy neměla opřít své obvinění o slova labilní sekretářky krmící média zhrzeností. Spíš než solidní vyšetřování vše připomínalo bulvární milostnou kauzu.

A Jiří Paroubek se nikdy neměl stát lídrem opozice či čehokoli v politice; už před lety měl být velkoryse odškodněn, aby nikdy nezasvinil vrcholnou politiku totální destrukcí, jeho jediným politickým programem. Když tvrdil, že má Čunek odstoupit a po očištění se na post vicepremiéra případně vrátit, samozřejmě blafoval jako vždycky. Dobře věděl, že i v případě očištění Čunka ihned zašpiní svými teatrálními obviněními, takže k opravdovému očištění jako vždy nedojde. Čunek se pro něj stal další vždy nabitou politickou bambitkou, něco jako Kubice.

Co tedy konec kauzy Čunek vlastně znamená? Snad jen to, že jsme nejen dohnali Západ, jak kdysi sliboval Václav Klaus, když byl ještě jediným ekonomem v zemi, ale dokonce ho předehnali. Naše HDP na hlavu sice říká něco jiného, výčet Čunkova majetku však hovoří jasně: bezpečnostní technik a starosta malého města vlastní dva domy, spoluvlastní část horské chaty a koupil si pozemek. Ani Klaus netušil, že to půjde tak snadno.